Institutio Quaestio Logos Exsistentia
EDUKACE A PREVENCE DUŠEVNÍHO ZDRAVÍ
Poradenství pro dospělé
Existeciální konciliátor
Exsistõ conciliãtor
Mgr. Miro J. Kadlubiec
Iustinus, philosophus
Iustinus, philosophus

Vývoj andragogického myšlení

  1. Kulturně - historicko - politický kontext období cca 1800 – 1918, některé vybrané zlomové body v dějinách v obecnějším pojetí.
  2. Vývoj andragogického myšlení a osobnosti s ním spojené v daném období.
    Dějiny výchovy a vzdělávání v daném období.
  3. Vybrané osobnosti – Johann Friedrich Herbart – herbartismus.
    Karel Slavoj Amerling, stručné pojednání o jeho životě a díle.


Ad.1. Kulturně - historicko - politický kontext období cca 1800 – 1918.

Období, které je zde v bodech komentováno, je sice z pohledu vývoje lidstva poměrně krátké, přesto je však naplněno událostmi, které lidstvo ovlivnily natolik, že i dnešní generace mnoho z nich pevně uchovává ve své historické paměti.
Dovolíme si připomenout některé z nich, tyto události však nemají pro subjektivní náhled autora přílišnou logickou a konkrétní provázanost.
Snad alespoň poslouží pro úvahy, v jakých historických podmínkách a okolnostech se snahy o posun, vývoj andragogického myšlení odehrávaly.

S omluvou na úvod něco i z dění před rokem 1800.

1781 – vyšla „Kritika čistého rozumu“ Immanuela Kanta, tvůrce kritického idealismu
1782 – James Watt a parní stroj
1789, 14. červenec – pád Bastily, francouzská revoluce
1790 – Václav Matěj Kramerius – Česká expedice, první české nakladatelství v Praze
1805 – Trafalgar, Slavkov
1807 – vydání „Fenomenologie ducha“ Georga Wilhelma Friedricha Hegela, základ německé idealistické filosofie
1808 – první díl Fausta J. W. Goetha a Osudová (5.symfonie) Ludwiga van Beethovena
1814 – utopicý socialista Henri de Saint - Simon vydává spis „Reorganizace evropské společnosti“, společenská přestavba v duchu kréda: „Každý podle svých schopností, každému podle jeho práce..“
1815 – Waterloo...
1822 – Charles Fourier – „Teorie světové jednoty“
1825 – Robert Owen – komuna New Harmony v USA, první parní železnice v Anglii
1829 – Honoré de Balzac – „Lidská komedie“
1831 – Alexandr Sergejevič Puškin – „Evžen Oněgin“, 1836 – Máchův „Máj“, Dickensův „Oliwer Twist“..
1837 – 1901 – Viktorie je královnou Velké Británie
1839 – Jan Evangelista Purkyně – buněčné teorie stavby živých těl..
1842 – „Kurz pozitivní filosofie“ Augusta Comta, základ pozitivismu
1847 – Marxova práce „Bída filosofie“ jako polemika proti Proudhonově „Filosofii bídy“
Neúrodný rok ve velké části Evropy, drahota, hladové bouře, zostření sociálních rozporů...
V Londýně Svaz spravedlivých mění název na Svaz komunistů pod heslem „Proletáři všech zemí, spojte se...“
1848 – Revoluční rok ve většině evropských zemí. V červnu Praha, Paříž...říjen ve Vídni.. Windischgrätz, zrušení poddanství v Rakousku, nástup císaře Františka Josefa I. (do roku 1916)
1854 – „Babička“ Boženy Němcové
1859 „O původu druhů přirozeným vývojem“, práce Charlese Darwina, Suezský průplav (Ferdinand Lesseps)
1861 – Americká občanská válka (1861-1865)
1863 – založení Červeného kříže ve Švýcarsku (prosazovat „humanitní“ principy vedení války)
1866 – „Zločin a trest“ F. M. Dostojevského, „Prodaná nevěsta“ Bedřicha Smetany
1867 – vynález dynamitu Alfrédem Nobelem
1869 – Vojna a mír L. N. Tolstoj, D. I. Mendělejev (ve snu) periodickou soustavu prvků
1871 – Pařížská komuna (Pére-Lachaise..)
1872 – Yellowstonský národní park vyhlášen na základě zákona schváleného americkým Kongresem a podepsaného prezidentem Ulysses S. Grantem. Je prvním a nejstarším národním parkem na světě..kontra - indiánské vyhlazovací války.. Bury My Heart at Wounded Knee..
1875 – zemřel H. Ch. Andersen 1876 – A. G. Bell – první telefon v Bostonu, 1879 – T. A. Edison – žárovka
1881 – Panamský průplav (opět F.Lesseps)...ukončení až 1914, otevřen 1920.
1885 – první automobily spalovacími motory – K. F. Benz a Gottlieb Daimler
1888 – Heinrich Herz – elekromagnetické vlny, 1892 – Edison a bratři Lumiérové – kinematograf
1895 – G. Marconi – bezdrátový telegraf
1896 – první moderní olympijské hry, Athény, francouzský historik Pierre de Coubertin 1897 – nařízení ministerského předsedy Kazimíra Badeniho pro Čechy a Moravu – rozšíření práv českého jazyka v úřadech, závaznost znalosti češtiny pro všechny úředníky - ztroskotalo na odporu Němců
1898 – objev polonia v jáchymovském smolinci – M. Curieová – Sklodowski
1904 – I. P. Pavlov – Nobelova cena za práci o podmíněných reflexech
1909 – vraždění Arménů Turky, diaspora...přelet Louise Blériota přes La Manche
1910 – „O psychoanalýze“, práce Sigmund Freuda, vliv na kulturní i vědecký život..
1911 – dobytí jižního pólu Roaldem Amundsenem
1914 – 1918 1. světová válka...Yper, Verdun, Halič, Zborov...(1915 – teorie relativity Alberta Einsteina)



Ad.2. Vývoj andragogického myšlení a osobnosti s ním spojené v daném období.

Dějiny andragogiky

Dějiny andragogiky jsou vědou o vývoji myšlení v oblasti výchovy , vzdělávání dospělých a péče o dospělé. Dějiny andragogiky nejsou zatím u nás ani ve světě natolik prozkoumány, aby se v dohledné době dalo očekávat jejich celkové zpracování. I zde zůstává problémem vymezení šíře andragogiky (většinou chápána jako synonymum pojmu vzdělávání dospělých eventuelně jako věda o vzdělávání dospělých řidčeji Hanselmannova sociální andragogika – holandské pojetí jako teorie a praxe jednání lidí nebo olomoucké pojetí integrální andragogiky jako teorie a praxe vedení lidí a péče o ně v širším pojetí, v němž vzdělávání dospělých je pouze jedním aspektem. Andragogika je vědou reálnou, protože se zabývá výkladem a popisem zcela konkrétní a existující sociální, empirické, zkušenostní skutečnosti – jejím pozorováním, identifikací, popisem, experimentální šetření a teoretickým vysvětlením jevů. Posláním andragogiky jako vědní disciplíny je tudíž snaha dopracovat se hlubšího, objektivního, verifikovaného poznání antropogenetických a sociogenetických procesů a jim odpovídajících společenských jevů, pozitivně formujících (animujících) osobnostní kompetence dospělého člověka. V tom je i její předmět.

Tonko Ten Have

Tonko ten Have

Přestože je zřejmé, že nelze oddělovat teorii od praxe , pro přesnější vymezení obsahů pojmů se držíme pojmu andragogika v jeho užším vymezení, tedy jako teorii vzdělávání dospělých. Svoji historii má i samotný pojem andragogika, který poprvé použil německý vysokoškolský učitel Alexander Kapp v roce 1833 ve svém spise „Andragogika, neboli vzdělávání v dospělém věku“, kde se pokusil o rozbor vzdělávací teorie řeckého filozofa Platona. Pojem andragogika vytvořil z řeckého pojmu „anér“ – muž (tedy ve významu dospělý). Pokusil se definovat nauku o vzdělávání dospělých jako disciplínu odlišnou od pedagogiky. Pár let po té německý filozof a pedagog Johann Friedrich Herbart (viz dále samostatný odstavec) používání pojmu striktně odmítl (předmětem výchovy musí být děti, jinak by vznikla „všeobecná nedospělost“), a tak pojem zůstal na mnoho desítek let zapomenut. V roce 1921 německý pedagog Eugen Rosenstock – Huessy z Akademie práce ve Frankfurtu tento pojem znovu použil při zpracovávání výroční zprávy Akademie a zdůvodnil i jeho používání. Vysvětlil, že není možné jednoznačně aplikovat poznatky pedagogiky na výchovu a vzdělávání dospělých a že ani sebelepší pedagog není ještě andragogem. Rovněž se zabýval i adekvátností metod pro vzdělávání dospělých. Pod pojem andragogika zahrnoval všechny školské formy vzdělávání dospělých. Jeho myšlenky nebyly veřejností akceptovány . V dalších letech pojem užíván nebyl, přestože se teorie vzdělávání dospělých nepřestávala rozvíjet. K pokusům definovat teorii vzdělávání dospělých jako andragogiku (jako samostatnou vědní disciplínu) a položit její teoretické základy bylo nutno počkat až do konce čtyřicátých let, kdy holandský profesor Tonko Ten Have (viz foto), odlišil adragogiku, resp. andragogii, jež považoval za sociálně technologické disciplíny, od andralogie jako syntetické tzn. souhrnné sociálně- vědní disciplíny, zahrnující i teorii sociální práce a metodologické zdůvodnění praktické činnosti s dospělými. Ale to už se dostáváme za rámec vymezené časové osy našeho tématu.

Dějiny výchovy a vzdělávání v daném období.

Marie Terezie

Marie Terezie s rodinou

Za vlády Marie Terezie a Josefa II. byly v Rakousku provedeny převratné reformy v oblasti státní správy, školství, osvěty, výchovy a vzdělání.

V roce 1773 byl zrušený jezuitský řád a jeho majetku bylo využito ve prospěch školství, který spravovala komise ve Vídni. Z Pruska byl povolán opat Felbiger, který dal podnět k vydání Všeobecnému školnímu řádu pro německé normální, hlavní a triviální školy. Tento řád je založen na principu výchovy uzpůsobené příslušnosti k stavu. Felbirger přejímá od Komenského princip hromadného vyučování. Také se na něj odvolává ve svých pokynech pro žáky, od kterých žádá, aby vše ve škole prováděli na povel. Komenského „mechaničnost“ nebyla v 18. st., ve školách správně prezentována. Felbiger sestavoval učebnice s připojenými návody na vyučování jednotlivým předmětům. K tomuto ho opravňovala jeho funkce jako generálního ředitele všech rakouských národních škol. Jednotřídní nebo dvoutřídní školy triviální byly určeny pro městskou i vesnickou chudinu. Byly zřizovány v sídlech far. Učilo se zde náboženství, čtení, psaní, počtům a na venkově základům polního hospodářství, v městech pak všemu potřebnému pro průmysl. V každém kraji pak byla zřízena škola hlavní s ředitelem, katechetou a třemi až čtyřmi učiteli, kteří učili také latině, zeměpisu, přírodopisu, slohu, kreslení, geometrii a také opět hospodářství a průmysl. Byly hrazeny ze školního fondu. V první třídě se učilo česky, ve druhé česky i německy a ve třetí pouze německy. Hlavní školy tak přispívaly ke germanizaci českého obyvatelstva. (První česká hlavní škola byla založena až roku 1848 v Praze). V hlavních městech země nebo provincie byly zřizovány tzv. školy normální, které měly rozšířenou osnovu škol hlavních, a učilo se na nich pouze německy. Rakouské školství bylo prohlášeno za součást státní organizace. Pro děti 6 až 12 let byla zpočátku zaváděna vzdělávací povinnost, která přecházela postupně v povinnost školní docházky. Vznikaly již zmiňované školy trojího typu: triviální, hlavní a normální. Felbirger v této době vydává příručku pro učitele, obsahující metodické pokyny a školské předpisy. Tato metodní kniha je považována za počátek novodobé česky psané pedagogické literatury. Jako hlavní školní dozorce v Čechách byl zvolen Ferdinand Kindermann, který vyzdvihl přínos spojení výrobní práce dětí a jejich vzdělávání ve škole. Kindermann se na své škole v Kaplici snažil o vytvoření vzorné školy, ve které chudou mládež připravoval na práci v manufaktuře. Žáci se věnovali ručním pracím, tkaní, pletení, včelařství, ošetřování ovocných stromů atd. Tuto snahu o spojení výrobní praxe s vyučováním popisuje také ve svém díle – Zpráva z venkovské školy v Kaplici v Čechách. Jeho školu navštěvovali zájemci z domova i z ciziny. Jeho hlavní zásadou bylo to, aby děti tím, že ve škole vydělávají a zároveň se učí potřebným věcem pro svůj budoucí život, nepřímo nutily své rodiče, aby nezanedbávali jejich docházku. Také se zvyšovala připravenost učitelů. Sloužily k tomu tzv. preparandy, které měly podobu tří měsíčních kurzů. V nich se vzdělávali tzv. pomocníci škol, kteří se po dovršení 20 let a úspěšném složení zkoušky učitelské způsobilosti, mohli stát učiteli. V 80. letech 18. století byla provedena reorganizace univerzit. Pro celé Rakousko měly nadále stačit tři univerzity a to ve Vídni, v Praze a ve Lvově. Na pražské univerzitě nahradila němčina jako úřední jazyk říše latinu. V tomto období se stále snažili státníci o germanizaci. František Martin Pelcl, první profesor češtiny na univerzitě, kde v roce 1793 byla zřízena stolice české řeči a literatury, došel k závěru, že se jednou Česká země ocitne, co se týká jazyka ve stavu, ve kterém v této době bylo např. Braniborsko či Slezsko, kde se běžně hovořilo německy a kde po jazyku slovanském zůstaly pouze názvy měst, vesnic a řek. Obdobně pesimisticky se vyjadřuje také Ernest Denis ve spise Čechy po Bílé hoře a také Josef Dobrovský.

Období tzv. národního obrození zahrnuje dobu od roku 1781, kdy bylo zrušeno nevolnictví až do revolučního roku 1848. Jazyková pospolitost je jedním z  nejvýznamnějších znaků národa a je proto přirozené, že úsilí o rozvoj jazyka se stalo tak významným činitelem v českém národním obrozeneckém hnutí. Naši nejpřednější vzdělanci vyvíjeli obrovské úsilí na to, aby prokázali, že český jazyk se může vyrovnat i jazykům nejvzdělanějších národů. Například již zmiňovaný Dobrovský nebo Josef Jungmann věnovali velkou pozornost studiu a rozvoji českého jazyka, vypracovali jeho mluvnici, dějiny a slovník. Můžeme si také připomenout velké třicetileté dílo J. A. Komenského, jeho velký slovník jazyka českého, jehož rukopis shořel při požáru Lešna, kde Komenský působil. Toto dílo by mělo velký význam pro český jazykový a kulturní vývoj a tím by nám již v dřívější historii pomohlo vytvořit podmínky, abychom se zařadili mezi přední nejvzdělanější národy Evropy. Neodmyslitelnou součástí národního obrození je rozvoj českého divadelnictví, kdy se objevilo na tisíc her v českém znění, naplněných vlasteneckým cítěním a odporem proti feudálnímu útisku. Zde můžeme zmínit obrozence, jako byl Václav Kliment Klicpera a Josef Kajetán Tyl. První české noviny vydal Václav Matěj Kramerius, který položil základy českému novinářství. Rozvoj vědy a literatury dostal větší pole působnosti, protože cenzura byla vzata církvi a ke konci 18. st. dochází ke zřízení Královské české společnosti nauk, která se stává střediskem vědeckého bádání. Roku 1890 tzv. Česká akademie věd a umění a roku 1893 tzv. AV ČR. Pro výchovu a vzdělávání dospělých má význam nejen již zmiňovaná ochotnická činnost divadelnictví, ale také sborový zpěv a hudební činnost. Na místě je zmínit především venkovského učitele a hudebníka Jana Jakuba Rybu. Jeho činnost byla mnohostranná. Spolupracoval s Krameriem, Puchmajerem a podílel se i na přípravě Jungmannova slovníku. Palacký vytváří své Dějiny, posílil národní sebevědomí a vyzdvihl význam husitství. V tomto období začíná tvořit také Božena Němcová, která svými díly formuje nejen generaci dorůstajících, ale i dospělých.

Revoluční hnutí ke konci 19.st probíhalo skoro současně v Itálii, Francii, Německu a Rakousku. Představitelé revolučních sil vyhlašovali rovné právo na vzdělávání, které mělo být bezplatné a přístupné každému. Především dělníci v roce 1848 požadovali zvýšení všeobecného vzdělání a rozšíření počtu odborných škol a také jejich zkvalitnění. Velkou roli v této době sehrál v Paříži Hypolit Carnot, který podal návrhy na reformy ve školství a vzdělávání. Reformy byly úzce spjaty se zájmy širokých vrstev pracujícího lidu a pro nás je významné, že se také velká část jeho reforem týkala také vzdělávání dospělých.

Revoluční hnutí se u nás týkalo rozdílných názorů na výchovu a vzdělání. Docházelo k polarizaci názorů a to od plné podpory revoluce až po její odmítání. Např. František Palacký kladl větší váhu na možnosti výchovy a vzdělávání jako zlepšení stávajícího společenského řádu, než na možnosti řešit situaci cestou revoluční, která by však při úspěchu mohla daleko dříve otevřít do té doby netušené možnosti rozvoje výchovy a vzdělání lidu. Naproti tomu radikální demokraté chtěli vytvořit novou společnost cestou revoluční a rozcházeli tak s těmi, kteří tvrdili, že tohoto cíle lze dosáhnout výchovou a vzděláním. Ale ani radikální demokraté nepodceňovali výchovu a vzdělání, ale společnost vytvořena revoluční cestou dokáže podle nich vytvořit rychleji a lépe možnosti pokroku ve výchově a vzdělání. Zde např. Karel Sabina pokládal revoluci za nejlepší školu převýchovy lidových vrstev. Mimo jiné prosazoval, aby se co nejvyššího vzdělání dostalo k co největší vrstvě obyvatelstva. Rok 1848 oživil u nás společenský ruch a to se odrazilo i v pedagogických snahách a myšlení. Do popředí vystoupily například názory, že je nutné rozvíjet pedagogiku také v rovině teoretické jako vědu a také se objevovaly názory spojit univerzitu se životem společnosti. Mnohé návrhy reforem vzdělávacího systému se přímo týkaly výchovy a vzdělávání dospělých. Roku 1882 byla univerzita rozdělena na českou a německou. Na obnovené české univerzitě působí řada vynikajících českých vědců a profesorů. Např. Gustav Adolf Lindner, jeden z nejvýznamnějších představitelů české pedagogiky, který vytvořil rozsáhlé a významné dílo, kterým výrazně ovlivnil rozvoj pedagogiky jako vědní disciplíny. Toto dílo je především spjaté s problémy školské výchovy.

Nikolaj Frederik Severin Grundtvig

Nikolaj Frederik Severin Grundtvig

V souvislosti s hospodářsko-průmyslovým rozvojem dochází v některých evropských státech k rozvoji institucí, které se zabývají vzděláváním dospělých. Jedná se také o Dánsko, kde vznikají tzv. vysoké školy lidové, jejichž tvůrcem je Nikolaj Frederik Severin Grundtvig (8. září 1783, Udby, Dánsko – 2. září 1872, Kodaň, Dánsko), který byl významným dánským učitelem, literátem, filozofem, historikem, luteránským pastorem a politikem. Byl jednou z nejvlivnějších osob dánské historie; z jeho filozofie vyrůstalo dánské národní uvědomění v druhé polovině 19. století. Zasloužil se o vznik dánských lidových vysokých škol. Hájil zájmy rolníků a snažil se jim poskytnout vyšší vzdělání. Vysoká škola lidová v jeho pojetí nezdůrazňovala pouze přípravu na vlastní profesi, ale také mnohostranný rozvoj osobnosti člověka, aby byl dobře připraven na občanský život. Do výuky byly zařazovány předměty jako historie, literatura a skandinávská mytologie. Výsledky práce vysokých škol lidových se ve velmi krátké době promítly do společenského, hospodářského a kulturního rozvoje země, protože absolventi byli vybaveni k tomu, aby se dokázali adaptovat na nové vznikající potřeby dánského hospodářství. I když tyto školy navštěvovali spíše majetnější vrstvy rolníků, prošla jimi asi třetina venkovského obyvatelstva. Instituce podílející se na vzdělávání dospělých vznikaly také v té době v Anglii. Jde o tzv. univerzitní extenze neboli všeobecné univerzity. Na rozdíl od škol v Dánsku měly do značné míry charakter profesní. U vzniku univerzitních extenzí byl vysokoškolský učitel cambridgeské univerzity James Stuart, který začal organizovat cykly přednášek pro dělníky a měl tak velký ohlas, že jeho projekt byl přijat univerzitou v Cambridgi. Profesoři z univerzity vytvořili komisi, která organizovala přednášky, označované jako univerzitní extenze. Jak vyplývá z textu, jde o činnost profesorů mimo okruh studentů univerzity, která směřovala do širokých společenských vrstev.

Na přelomu století se rozšířily univerzitní extenze do řady evropských zemí. Na pražskou univerzitu pronikla tato myšlenka zásluhou T. G. Masaryka. Masaryk stal u zrodu tzv. Dělnické akademie, která byla zřízena pro výchovu budoucích učitelů dělnictva, organizátory, řečníky, novináře aj. Ve svých začátcích překonávala značné hmotné těžkosti. Zřídila knihovnu a čítárnu a měla osm odborů. Po roce 1900 se začala její hmotná situace zlepšovat a počet dělnických spolků, které sdružovala, stále vzrůstal. Byla ve spojení s Národním divadlem a Filharmonií, organizovala výstavy, exkurze, zabezpečovala přednášející. Masaryk chtěl výchovou a vzděláváním dělnictva zlepšovat jeho hmotné a sociální postavení. Až do vypuknutí první světové války byl velice činný v Dělnické akademii. Často přicházel mezi dělníky, aby poznával jejich život, názory a zájmy. Z iniciativy dělnictva se začaly od roku 1899 zavádět univerzitní extenze. V rámci těchto extenzí přednášeli přední vědci, profesoři Karlovy univerzity např. Vrchlický, Hostinský, Pekař a hlavně Masaryk.

Z hlediska výchovy a vzdělávání dospělých je nutno připomenout v souvislosti s tímto obdobím činnost Karla Slavoje Amerlinga, kterého zmiňuje také autor doporučené literatury k tomuto období – Kamil Škoda, ve svém díle Kapitoly z dějin andragogiky.



Ad.3. Vybrané osobnosti

Johann Friedrich Herbart (4. květen 1776, Oldenburg – 14. srpen 1841, Göttingen) – herbartismus

Narozen 1776, což je rok ratifikace Deklarace nezávislosti, vyhlášení a vzniku Spojených států amerických, rok, kdy Adam Smith vydává The Wealth of Nations (Bohatství národů) – základní dílo moderní ekonomie...

Johann Friedrich Herbart

Johann Friedrich Herbart

Tento německý filosof, psycholog a významný pedagog se pokusil vybudovat systém pedagogiky jako vědy založené na filosofii (žák J.G.Fichta, kterého později kritizoval a zůstal na pozicích Leibnitzova idealismu).

Psychologii pokládal za základ pedagogiky. Snažil se nalézt základní element psychické činnosti. Za něj pokládal představu. Všechny další psychické funkce podle něj vycházejí z představ. Pro Herbartovu psychologii je důležitý pojem, zavedený Leibnitzem – apercepce. Oproti percepci, tedy vnímání, znamená apercepce vnímání účelové, začleňování nových vjemů atd..člověk poznává, učí se, vzdělává se.

Herbart jako jeden z nejvlivnějších německých psychologicky orientovaných filozofů a pedagogů 19. století, byl již jako třiatřicetiletý povolán na univerzitu do Královce (Königsberg), kde po úmrtí Immanuela Kanta převzal katedru filosofie.

Byl přesvědčen, že pedagogika je založena na praktické filosofii a psychologii. Prosazoval výchovné vyučování, které by budilo zájem žáků a usilovalo o jasnost, asociace, systém a metodu. Přispěl k vybudování pedagogiky jako ucelené teoretické soustavy a zvláště rozpracoval její didaktickou složku.

Zdůraznil nutnost důkladného vzdělání učitelů a varoval před přetěžováním žactva...


Herbartismus

Systém – principy Herbartovy pedagogiky (ukázka transdisciplinarity v praxi...)
Etika – uvádí cíl výchovy
Psychologie – uvádí instrumenty výchovy
Pedagogika – teoretická a praktická (věda o výchově)

Rostoucí vliv herbartismu na střední a zčásti i lidové školství od poloviny 19. století vyplýval z potřeb prudce se rozvíjejícího kapitalismu. Herbartismus se tak stal určujícím směrem v Německu a Rakousku, ale pronikal též do Ruska, Itálie, Rumunska, USA a dalších zemí. Vyhovoval svým důrazem na rozvoj rozumu a řeči, svým filosofickým a pedagogickým intelektualismem a novohumanistickou koncepcí vzdělání, orientovaného na studium klasických jazyků a antické kultury za cenu nedocenění přírodovědecko-technického vzdělání.
Herbartovci zjednodušovali původní Herbartova učení a přeměňovali některé jeho části, například členění vyučování a učení o formálních stupních, v univerzální schéma, zbavené obsáhlých teoretických souvislostí.

Myšlenka výchovného vyučování byla změněna ve "vyučování smýšlení", v metodu výchovy ke konformismu. Učení o řízení se v praxi lidových škol projevovalo hlavně zdůvodňováním ustanovení o trestech.
Do českých zemí pronikal herbartismus již ve 40. letech nejprve jako filozofie, později svou psychologicko-filosoficko- estetickou teorií.

Herbartismus se uplatňoval jako protiváha hegelovství. Literárně uváděl do Čech Herbartovu filozofii František Čupr, který v duchu herbartovské psychologie zpracoval Grundriss der empirischen Psychotogie (Rukovět empirické psychologie). Za ortodoxního propagárora herbartismu je pokládán Josef Dastich, který v Základech praktické filozofie a  Filozofické propedeutice přispěl k vytváření novočeské filozofické terminologie. Většina českých herbartovců nemohla překonat idealistické a metafyzické základy herbartismu, stavěla se však k němu kriticky. Na recepci herbartismu měl vliv i  průběh národně osvobozeneckého zápasu.
Herbartismus v pedagogice byl podporován školskými úřady ve Vídni a oficiální vídeňskou pedagogikou. V českém prostředí jej svým osobním i úředním vlivem prosazoval F. Exner, v letech 1832 až 1849 profesor filozofie na univerzitě v Praze.

Herbartismus působil v české pedagogice několik desetiletí. Čeští herbartovci se snažili vyvážit jeho slabiny i jednostrannosti opřením o domácí tradice. Tak F. B. Květ oživoval dědictví Komenského, F. Čupr se zabýval myšlením Tomáše ze Štítného. Později byl herbartismus korigován novějšími směry, jako darwinismem, haeckelovským monismem a spencerovským evolucionismem. Nejsamostatnějšími z herbartovců byli Gustav Adolf Lindner, Petr Durdík a Otakar Hostinský.

G. A. Lindner (1828 – 1887), zakladatel systému české pedagogiky a první profesor filosofie a pedagogiky na obnovené české universitě, považovaný za našeho nejdůležitějšího pedagoga po Komenském, se v učebnicích o vychovatelství přidržuje rámce Herbartových názorů, avšak překračuje Herbartovu metafyziku dynamickým pojetím světa, opřeným o  Darwina, Comta, Spencera, Helvétia či Haeckela. Formuloval jeho základní zákon veškerého přírodního, duševního a společenského světa ve všeobecně vzájemném působení, princip vývoje a v pedagogice postavil zásadní otázku, zda herbartovské pojetí řízení a kázně nevede nakonec k pouhé bezcenné drezúře.

G. A. Lindner dlouho před Američany W. Mc Dougallem a E. Rossem ustavil název i obor sociální psychologie. Na rozdíl od Herbarta vystupoval protiklerikálně.

Český herbartismus při své rozporné povaze dal impulsy k rozpracování mnoha filozofických a speciálně vědních otázek. Svým protiromantickým duchem, orientací na exaktní vědy a  empirismem připravoval půdu pro pozitivismus, který jej vystřídal v průběhu 80. a 90. let 19. století, podněcoval rozvoj pedagogiky, sociální psychologie a sociologie.

Dále je zde zapotřebí alespoň zmínit Miroslava Tyrše (1832 – 1884), zakladatele české tělovýchovné soustavy, zakladatele Sokola, vyznavače Schopenhauerovy filosofie a Darwinova učení.


Karel Slavoj Amerling (1807 – 1884), stručné pojednání o jeho životě a díle

Karel Slavoj Amerling

Karel Slavoj Amerling

Karel Slavoj Amerling

Karel Slavoj Amerling

Karel Amerling (jméno Slavoj si po dobovém vlasteneckém zvyku přidal později), byl český pedagog, filosof a lékař. Narodil se jako syn hostinského Jana Amerlinga a jeho druhé manželky Anny Jelínkové.

Jedním z osobních důvodů, proč mne K. S. Amerling už před několika léty zaujal jako osobnost je to, že můj kamarád Petr Jelínek, který je sice skoro dvacet let kvadruplegik, ale jinak je to pořádný chlap, je Amerlingovým potomkem po druhé manželce, zmíněné Anně Jelínkové. Vloni jsme podnikli společně cestu „ke kořenům“ do Klatov...

Po studiu na gymnáziu v Klatovech a univerzitě v Praze a Vídni získal K. S. Amerling roku 1836 titul doktora medicíny. Během studií a krátce po nich spolupracoval s tehdejšími předními českými vědci – nejprve jako asistent Jana Svatopluka Presla na univerzitě, potom jako správce sbírek hraběte Kašpara Šternberka.

V následných letech soukromé lékařské praxe se již začal vážně zabývat nejrůznějšími otázkami vzdělání. Zvažoval možnosti učitelské přípravy i pro ženy, začal organizovat a pořádat vzdělávací přednášky pro mladé řemeslníky, aktivně se přičinil i o vznik první české průmyslové školy v Praze.

Ve čtyřicátých letech 19. století organizoval v Praze pravidelné učitelské porady, které se staly obecně známými jako "budečské porady". Porady se tak nazývaly podle místa svého konání, kterým byla "Nová Budeč". Tu zamýšlel Amerling vybudovat jako široce koncipovaný vzdělávací ústav. Název "Budeč" zvolil pro ústav proto, že na podkladě legendy (známé tehdy z Kosmovy kroniky a také prostřednictvím Václava Hájka z Libočan) měl představu, že v Budči existovala již v 10. století latinská škola - považovaná tak za první školu na českém území. Skutečnost, že kníže Václav byl ve své době jedním z nejvzdělanějších panovníků a že své vzdělání získal právě na Budči, považoval za potvrzení existence školy. Památné místo Budeč, zbytky hradiště, tradicí spojovaného s památkou na knížete Václava, se nachází asi 15 kilometrů severozápadně od centra dnešní Prahy u obce Zákolany a její části Kováry v okrese Kladno. Jedenáct století starý kostel sv. Petra a Pavla na Budči je v jádru nejstarší stojící budovou v České republice.

Kostel sv. Petra a Pavla

Kostel sv. Petra
a Pavla na Budči

Karel Slavoj Amerling

Hrob K. S. Amerlinga
na Budči

Amerlingův úmysl založit Budeč jako moderní vzdělávací zařízení s širokým polem působnosti výrazně předstihl svoji dobu. Současně se jednalo o projekt i finančně značně náročný a jako takový výrazně přesahoval nejen Amerlingovy finanční možnosti, ale i ochotu tehdejší národní společnosti k financování.

Základní kámen ústavu byl položen 25. června 1842 v místech dnešního střetu Žitné ulice a ulice V Tuních. Od samého počátku bylo zřejmé, že původní plány na jednopatrovou budovu nemohou široce koncipovanému záměru postačit.

Celkovou velkolepost stavby podtrhovala i její předpokládaná, ale nakonec nedokončená umělecká výzdoba.

Vnitřní členění Budče bylo značně praktické. V přízemí byly dílny a laboratoře. Byla tam soustružnická dílna, parní kotel a velká chemická laboratoř. Moderně řešeno bylo topení, odvětrávání zplodin i přívod vody. První patro mělo sloužit k přípravě učitelů. Rozlehlá posluchárna, vybavená volnými židlemi, které nahrazovaly do té doby ve školách používané jen nepohyblivé lavice, sloužila i jako veřejný sál k nejrůznějším přednáškám. Své oddělené učebny měly v Budči i ženy.

Ve druhém patře budovy se vyučovalo hudební teorii a zpěvu. Byla tam ale i hodinářská dílna, přírodovědný sál s bohatými sbírkami, dílna k broušení skla a drahých kamenů a knihovna s tiskařským vybavením umožňujícím tisknout v arabštině, ruštině, hindustánštině, čínštině, mongolštině, dále také staroegyptské hieroglyfy, tisk v hlaholici a cyrilici. Ta byla nejen Amerlingovou pýchou, ale i výrazem jeho cílevědomé snahy bezprostředně navázat na Komenského učení jazyků a na jeho dílo Brána jazyků otevřená.

Třetí patro budovy sloužilo jako špitál – Amerling byl lékař.. V něm se léčili především prostí lidé. Amerling při jejich léčbě používal již i studených zábalů, které proslavil především jesenický sedlák a léčitel Vincenz Priesnitz (1799 - 1851).

Velký zájem vzbuzovala čtverhranná dřevěná věž s plochou střechou, obehnaná vysokým ochozem, kterou byla budečská budova ukončena. Ta sloužila jako hvězdárna a meteorologická stanice. Byly v ní instalovány vlhkoměry, dešťoměry, tlakoměry, přístroje k měření síly a směru větru, hvězdářský dalekohled, globus hvězdné oblohy a další přístroje. Z ochozu pak byl nádherný výhled na celé široké okolí.

Součástí Amerlingovy Budče byla i rozlehlá zahrada, v níž byly rostliny na jednotlivých záhonech uspořádány jednak systematicky, ale také podle svého geografického rozšíření. Všechny rostliny přitom byly pečlivě opatřeny popiskami. Za menším hospodářským stavením, které bylo umístěno na konci zahrady, zamýšlel Amerling zřídit i krytý tělocvičný sál a upravit venkovní hřiště.

Přestože na tematicky rozličné přednášky konané v Budči přicházeli občané různých povolání, kteří se na ně sjížděli i ze značné dálky, většinu posluchačů tvořili učitelé a ti, kteří se učiteli stát teprve chtěli. Pro starší učitele pak byla Amerlingova Budeč něčím, co bychom dnes nazvali „doškolovacím ústavem“. Můžeme konstatovat, že Budeč se ve své době stala mimořádně významným střediskem obrozeneckého a vlasteneckého života. Bohužel, neměla dlouhé trvání, protože ústav skončil v konkurzu.

Skutečnost, že se Amerlingova Budeč stala významným centrem českých učitelů, potvrzovaly především "porady učitelské v Budči". Zprvu se jednalo o měsíční porady několika pražských učitelů, postupně se staly týdenními a scházeli se na nich i učitelé mimopražští. Na budečských poradách se učitelé radili o tom, co by školám a českému žactvu mohlo prospět a jaké by mělo být vzdělávání učitelů i mládeže. Dne 7. září 1848 se na výzvu budečských porad sešlo na 500 českých učitelů, aby se poradili o opravách a budoucnosti škol. Jednalo se o historicky první tak početné shromáždění učitelů. V přijaté petici tehdy učitelé požadovali, mimo jiné, prodloužení povinné školní docházky, dále to, aby každý učitel "byl mocen obou zemských jazyků", aby se stát postaral o přiměřené vzdělání učitelů, aby každý učitel byl zodpovědný za svoji práci a aby plat učitelů byl roven platu těch státních úředníků, kteří s nimi "v té samé třídě důstojenství stojí a s kterým by šetrná měšťanská rodina bez péče o vyživení vyjíti mohla".

Na pravidelných poradách a setkáních učitelů v Budči se zrodila i myšlenka na vydávání časopisu. Ten pak dostal zcela charakteristický název "Posel z Budče". Časopis stále vychází – (viz foto níže).

Když bylo v roce 1848 ministerským výnosem nařízeno zavést zlepšené učitelské kurzy, byla v Praze zřízena i první hlavní škola s českým vyučovacím jazykem. Jejím ředitelem byl dne 13. října 1848 jmenován MUDr. Karel Slavoj Amerling. Při škole byl zřízen i učitelský kurz, zprvu ještě jednoroční. Ten se pod Amerlingovým ředitelováním a v souvislosti s koncepčními změnami v učitelské přípravě a s jejím prodloužením na čtyři roky přeměnil v první český učitelský ústav. Karel Slavoj Amerling pak setrval v jeho čele celkem 20 let. Vedle vlastní pedagogické činnosti se zabýval rozsáhlou vědeckou prací, v pansofickém pojetí, publikoval řadu knih i množství odborných a popularizačních článků z hospodářství a přírodovědných oborů, které byly po řadu let používány prakticky na všech typech českých škol. V roce 1848 předložil vlastní návrh školské soustavy se specifickými názvy (např. přípravna pro 6 - 7leté, věcnice pro 8 - 15leté, přičemž své názvy měly i jednotlivé roky - např. naukovna pro 10leté, průmyslovna pro 11-leté, vědana pro 13 - 15leté). Nejznámější jsou i dnes nepochybně jeho ucelené soubory obrazů k názornému vyučování. Ty byly řazeny do několika tematických celků (zvířata, rostliny, řemesla, život v přírodě, hospodářství - celkem se jednalo o soubor 150 obrazů), a programově tak navazovaly na Komenského dílo Orbis pictus. Amerlingovy Obrazy k názornému vyučování byly prvními českými vyučovacími pomůckami.

Příklady:

Př. 1
Př. 2

V roce 1871 se Karel Slavoj Amerling stal ředitelem nově založeného ústavu pro slabomyslné (v tehdejší jazykové dikci "ústavu pro idioty") v Praze. V Ústavu pro slabomyslné, který byl obecně známý pod jménem Ernestinum, byl Amerling nejen ředitelem, ale i lékařským rádcem, přičemž obě funkce vykonával bezplatně..

Amerlingova koncepce výchovy slabomyslných dětí vycházela z pevné víry v ozdravující sílu venkovského prostředí. V duchu takového pojetí kritizoval tehdejší výstavbu ústavu pro choromyslné v Dobřanech, neboť v něm spatřoval jen jakási "kasárna pro ubožáky". V Amerlingem vedeném ústavu byla zdůrazňována maximální individualizace výchovy a zřetel ke všem zvláštnostem prostředí, v němž se chovanec pohybuje. Ve výuce zdravotně postižených byla podtrhována názornost a zábavnost nezatěžující paměť chovanců. Ke všemu vyučovanému měli učitelé k dispozici podrobnou metodickou pomůcku.

V roce 1876 prodělal K. S. Amerling záchvat srdeční mrtvice, což ho přimělo k napsání závěti, kterou natištěnu rozeslal svým přátelům. V ní shrnul dosažené výsledky své činnosti i cíle pro příští generace. Po zdravotním zotavení pak ještě několik let usilovně pracoval. Zemřel dne 2. listopadu 1884. Pochován je v Budči.

K uctění památky Karla Slavoje Amerlinga byl v roce 1935 učitelskému ústavu v Praze, jehož byl Amerling prvním a dlouholetým ředitelem, propůjčen čestný název Amerlingův státní mužský ústav učitelský. Učitelský ústav právně zanikl, spolu se všemi dalšími učitelskými ústavy v srpnu 1948. Na podkladě zákona z roku 1946 převzaly přípravu učitelů nově zřizované vysokoškolské pedagogické fakulty.



Posel

Bibliografie

Knihy a samostatné tisky:

  • 1833 – Květomluva – sbírka národních pověstí
  • 1840 – Promyslný posel – Spis všenaučný pro obecný lid
  • 1852 – Fauna čili zvířena česká – popsání savců, ptáků, obojživelníků a ryb všech, jenž českou zemi obývají.
  • Orbis pictus čili Svět v obrazích. Návaznost na dílo J. A. Komenského
  • 1875 – Essentielní či postatné vychování člověka. Ústav idiotů soukromého ženského spolku sv. Anny v Praze. (Viz foto)
Ernestinum

Články: výběr z mnoha desítek..

  • Baňanový strom.
  • Doly diamantové.
  • Indičtí hadové.
  • Baya, pták mezi ptáky nejchytřejší.
  • Pojednání o mrvě čili hnoji.
  • Pozůstatkové starověkých zvířat.
  • Příspěvek k mudřectví hudebnímu.
  • Hroznejš.
  • V čem záleží plesnivina.
  • Skoumání dobroty ocelu.
  • Jak se musí cukr, mest atd. proměniti, abychom z nich obdrželi víno, líh, atd.
  • Slavojův násedek u klystérů.
  • 1834 ve Světozoru - Samuel Fridrich Christian Hahnemann. (lékař, chemik a překladatel, zakladatel homeopatie)
  • Zprávy o duchovním životě nynějších časů.
  • 1835 ve Světozoru – Některá potřebná rozjímání o uměních krásnovědných pro obecenstvo československé...

Použitá literatura:

ARZENBACHER, A.: Úvod do filosofie. 2. vyd. Praha: Portál, s.r.o., 2004, 377 s.
ČERMÁK, J., ČERMÁKOVÁ, K.: Slovník latinských citátů. Vyd.2005 Praha: Universum, 2005, 544s.
BENEŠ, M.: Andragogika. 1.vyd. Praha: Grada, 2008, 136 s.
BLECHA, I.: Filosofie. 4. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, s.r.o., 2002, 279 s.
CIPRO, M.: Stručný průvodce dějinami výchovy. 1.vyd. Praha: Panorama, 1984, 584 s.
HOFFMANOVÁ, E.: Karel Slavoj Amerling. 1.vyd. Praha: Odkazy, 1982, 284 s.
HROCH, M.: Evropa. Historické události. 2.vyd. Praha: Mladá fronta, 1980, 328 s.
http://www.andromedia.cz/andragogicky-slovnik/dejiny-andragogiky
RÁDL, E., Dějiny filosofie II. Novověk. Reprint 1. vydání, Olomouc: Votobia, 1999, 668 s.
ŠTVERÁK, V., ČADSKÁ, M.: Stručný průvodce dějinami pedagogiky. 2.vyd. Praha: Karolinum, 2007, 100 s.
Zdroje fotografií – Wikipedie. Otevřená encyklopedie.


zpět