Institutio Quaestio Logos Exsistentia
EDUKACE A PREVENCE DUŠEVNÍHO ZDRAVÍ
Poradenství pro dospělé
Existeciální konciliátor
Exsistõ conciliãtor
Mgr. Miro J. Kadlubiec
Iustinus, philosophus
Iustinus, philosophus

Společnost znalostí

Nejprve náhled, který mne v této souvislosti zaujal nejvíce – tedy posunutí, rozšíření a významové jinakosti výroku Francise Bacona „scientia est potentia“, který je zde rozšířen o rozměr kapacitní, o míru-potenci-výkon-hodnotu, etc. Nejedná se tedy pouze o pouhou moc nabytou věděním, ale o její kvalitu, kapacitu, nové nástrojové vybavení – zůstaneme-li tedy u dvojí parafráze Baconova díla (které sám parafrázoval vůči Aristotelovi) – objevují se zde „Nové Organon“, nástroje a prostředky myšlení a vědeckého bádání v podobě nečekaně rychle se vyvíjejících technologií, které v postindustriální společnosti, tedy společnost informační a znalostní obzvlášť zřetelně mají i obecně selektivní dopad. Jednak ve vztahu k společnostem preindustriálním a industriálním, rovněž však k vlastní polis.

Inovativní nástroje a poté následně zvýšená produktivita je odvislá na nové skupině, třídě, elitě kvalifikovaných pracovníků s úzce specifickými znalostmi – systematiků, knowledge workers, kteří již nepředstavují universalitu ve znalostech, tedy již ne směřování k pojetí „doctor universalis“, idei encyklopedického, tedy neobratně a doslova přeloženo a vnímáno „zaokrouhleného, uceleného vzdělání“ – enkyklios paideia. Tento vzdělávací, znalostní koncept v dílech různých myslitelů postupně vyzrál ve svobodná umění „septem artes liberales“ a je přejat středověkem. V raném středověku jsou důležitými encyklopedisty Isidor Sevillský nebo občas opomíjený Beda Ctihodný, Venerabilis, jemuž Británie vděčí za zpracování svých dějin – „Historia ecclesiastica gentis Anglorum“ (Církevní dějiny národa Anglů).

Touha popsat co nejlépe a nejdetailněji okolní svět objevuje znovu v renesanci, osvícenství. Proto se rozvíjely zvláště přírodní vědy a vznikaly první novodobé encyklopedie. Jejich cílem bylo shrnout dosavadní lidské vědění a podat celkový obraz úsilí lidského ducha. Opět je zde F. Bacon a jeho krédo „znalost příčin je skutečná věda“. První velkou encyklopedií byla Encyklopedie aneb Racionální slovník věd, umění a řemesel, vydávaná Denisem Diderotem a jeho spolupracovníky v letech 1751-1772, kterými byli například Jean-Jacques Rousseau, Voltaire, Charles Louis Montesquieu, Étienne Bonnot de Condillac a jeho „Esej o původu lidského poznání“ (1746), který samotný stojí za usilovné studium.

V postidustriální společnosti se tedy spíše dá najít vazba stoletími na slova Plinia Mladšího: „Multum non multa“, jež odráží současnou potřebu znalostní společnosti a jejich potřeb po hlubokém zaujetí v jednotlivých oborech, úzké specializaci a v samé podstatě zabraňuje možnému celostnímu pojetí znalostí, jedná se zde spíše o managerský přístup k sobě i zadání, k vědecké práci.

Zde mi připadá vhodné citovat z práce profesora Jana Sokola, který v šestém, rozšířeném vydání knihy „Malá filosofie člověka a slovník filosofických“ pojmů definuje vědu mimo jiné takto: „Věda je soustavná, kritická a metodická snaha o pravdivé a obecné poznání v určité vymezené oblasti skutečnosti, je to kultivovaná zvídavost. Věda není o jednotlivém (Aristoteles). Vědy se navzájem liší předmětem nebo metodou. Věda jako jediný celek zůstává nedostižným ideálem, snaha o spolehlivé, nestranné a všeobecné platné poznání a popis skutečnosti je však všem vědám společná“ 1

Budeme-li k definování postupující sady změn brát za příměr Spojené státy americké, pak je zde kromě nových ekonomických odvětví i nové názvosloví, které je postupně plně definováno, vnímáno a stává se vzorem pro země industriální či preindustriální. Kromě terciální sféry klasických služeb (pro mne zapamatovatelný údaj – v roce 1956, kdy jsem se narodil, překročil počet pracovníků terciální sféry 50%), které prošly postupným vývojem (bez ohledu na to, zda splnily požadované očekávání) je zde sektor kvartérní, zahrnující např. oblast pojištění a nově vyprofilovaný sektor kvintový, obsahující a spravující zdravotnictví, vzdělávání a výzkum (zde nabízí náhled Max Scheler ve své práci „Můj filosofický pohled na svět“, kde už v roce 1937 píše o „nepochopitelné povrchnosti doby a důležitosti vzdělání pro tvůrčí elity“. 2 Rovněž celou škálu obchodních aktivit v segmentech volnočasových, rekreačních, aktivizačních procesů. V každodennosti pak dnes nevídaný tlak na „povinnost“ dovolených v nezvyklých destinacích, dobách a souběžná nabídka pojištění a půjček kdykoli na cokoli - vzdělání nevyjímaje, vše je nutno mít okamžitě, tím se uchová status. Jen stěží a jen s pomocí poctivého kritického (nebo když užiji pohledu konfliktologického) myšlení a uchování vlastní svébytné existence, tedy ex-sistere resp. ek-sistó, povinnosti vystupovat, hodnotit, vnímat a nahlížet věci se snahou nenechat se odradit od povinnosti být a zůstat sebou samým.

Plánem, bazální strategií postindustriální společnosti je obecně pojato bytí jako hra mezi lidmi, (Gregory Bateson, mne kdysi zaujal náhledem, vyjádřením interakce života, zní krásně je vše říkající - „žijeme v příbězích“..) nabízí se však zamyšlení, zda a do jaké míry však má tato vydobytá koncepce přesah, vliv, etické opodstatnění k stávajícímu plánu preindustriálních zemí – hry proti přírodě a jejich primárnímu ekonomickému sektoru, často kontra ekologickému (ze strany rozvinutějších zemi s větším znalostním potenciálem kritizovaného) - těžbě, rybolovu, dřevařství.. jen subjektivní pohled – za pobývání v USA jsem taky pojídal hamburgery, tedy karbenátky z masa krav spásajících trávu na nově vyžďářených pastvinách bývalých pralesních částí států Jižní Ameriky. Jaké je možné řešení? V tempu, které dnešek se svými nároky požaduje sebezáchovně se otáčet vzad a hledat oporu v  radách, ověřených jedním z validních instrumentů – časem. Platon ve svém díle „Zákony“ říká toto: „Jestliže se tážeš, co je obecným dobrem ve výchově, je odpověď prostá: výchova dělá dobré lidi a dobří lidé jednají šlechetně“. Což je rovněž výrazný apel k dosažení cíle, principu ve struktuře kultury postindustriální společnosti (definováno Danielem Bellem) tedy vlastního naplnění a povznesení via realizaci a sebeuspokojení a finálně - svobody in-dividua, po které lidstvo prahne od věků.

Jelikož povinností toho, kdo uzná rovnost jako základní atribut demokracie, je i unést určitou dávku ironie, kritiky a často i znevážení jakýchsi vyznávaných, akceptovaných, vývojových hodnot, rád užiji citace z knihy mého oblíbeného siouxského, tedy správně řečeno lakotského medicinmana Johna (Fire) Lame Deera, který prožil život na naplnění několika románů a občas komentoval dění ve Spojených státech 70. let minulého, 20. století, kdy se USA vydávaly na poslední etapu současného vývojového, postindustriálního stádia.

Protože měl možnost vnímat i evropskou mentalitu - prožil část života jako americký voják v Normandii, při vylodění za druhé světové války - jeho vyprávění a srovnávání jsou nám velmi přístupná a blízká.

Ukázka náhledu na vyspělou americkou civilizaci z pohledu barbara (severoameričtí Indiáni dostali volební právo až ve třicátých letech 20. století) hovoří sama za sebe. Pasáž je z knihy „Chromý Jelen. Vyprávění siouxského medicinmana.“ Praha-Litomyšl: Paseka 2004.

Na straně 107 je popis situace, kdy Johna Lame Deera pozvali do středostavovského amerického domu.

Chromý Jelen popisuje návštěvu takto: „Pozor na popel, nekuřte, zežloutnou nám závěsy. Pozor na zlatou rybku v akváriu, nedýchejte na papouška, neopírejte se hlavou o tapety, máte možná mastný vlasy. Nevylijte tu kořalku na stůl, má choulostivý lak. Opucoval jste si řádně boty? Podlaha je čerstvě napuštěná.

Nedělejte tohle, nedělejte, prosím, tamhleto…“ To je k zbláznění. Na tohle nejsme stavění. Vy žijete ve vězeních, která jste si sami vystavěli. Říkáte tomu „domovy“, kanceláře, továrny. V rezervaci teď koluje nový vtip: „Víš, co je to kulturní deprivace?“ Odpověď zní: „Být bělošským dítětem střední třídy a žít na předměstí v rodinném domku s barevnou televizí.“

Dnes tedy s počítačem, tablety, mobilem, sociálními sítěmi a všemi dalšími primárně vynalezenými nástroji komunikace, dialogu.. je však k úvaze, zda právě tyto instrumenty neodklánějí od nezbytného základu interakcí mezi lidmi. Stále platí určité generální principy, co je vlastně vzdělání, komunikace, dialog.

Ještě chci vyjádřit osobní nejistotu k dnešní povinnosti a zároveň právu k nabývání znalostí celoživotně. Jelikož sám jsem již v preseniu a přitom je pro mne studium výzvou a lákavou nezbytností, je zde přesto náznak ambivalence – jaká je utilita tohoto činění..

Karl Jaspers, který patří k mým trvalým „opěrným sloupům“ při hledání toho podstatného v lidském životě tvrdí toto: „Stáří je možno utrpět – nebo je vytvořit“.

Dovolím si Karla Jasperse, který je mi při mém existenciálním pojetí bytí velmi blízký, zmínit ještě jednou.

Ve své knize „Duchovní situace doby“ píše o potřebě přijímat stárnutí toto: „Nemá-li člověk vlastně žádné stáří, začíná stále znovu a je stále na konci: může dělat to i to, a jednou to, podruhé ono, všechno se pokaždé zdá být možné, nic není skutečné ve vlastním smyslu... není žádný ostych před stářím, kde se stáří samo podává, jako by bylo mladé, místo aby dělalo, co je jeho věcí a tím bylo mladším možným měřítkem v odstupu, přijímá podobu nezávazné vitality, která je mládí ještě přiměřená, stáří však odnímá důstojnost.“ 3

Tato slova jsou pro mne dostatečným apelem ke snaze po reálném náhledu na stav a možnosti, limity, ve kterých se je radno pohybovat.

Celkově tedy musí být obecně naplňovány potřeby, ke kterým pan profesor Radim Palouš vybízí ve své práci „Homo educandus: filosofické základy teorie výchovy:

„Společné pobývání je nepochybně vcelku velmi působivé, i když se nemluví. Řeč je ovšem důležitým komunikačním nástrojem – vychovatel/učitel mluví, adresáti naslouchají a odpovídají. Každá řeč, je-li skutečně nástrojem dialogického vztahu, je fundována zjevitelným smyslem – logem. Aby při komunikaci šlo o dia-log, k tomu je zapotřebí přítomnosti logu, který, díky tomu, že se mu účastníci podrobují, proniká DIA – skrze, do společenství. LOGOS je prostředí, v němž se odehrává vědomá komunikace. Ti, kteří hledají ve vzájemné řeči smysl, dialogizují..“ 4

Bazální potřebou se tedy jeví, bez ohledu na vývojové stadium společnosti, tedy i u postindustriální, zda znalosti, které nabývá a distribuuje mají smysl, co přinášejí společnosti a hlavně, zda jsou posuvné i pro jednotlivce..

Na podstavě práce Konrada Paula Liessmanna: „Omyly společnosti vědění“ a zaujat pracemi, které vyšly až nyní, i.e. „Universum věcí“ a hlavně, jako bytostného existencialistu mne doslova fascinuje kniha, která vyšla v nakladatelství Academia v Praze letos: „Filosofie zakázaného vědění. Friedrich Nietzsche a černé stránky myšlení“.

Jako velký apel v dnešní době podivné jistoty lidstva, informačního vzepětí, pocitu neměnnosti a omnipotence je na úvodní straně odkaz Friedricha Nietzscheho, který je radno brát vážně: „Co všichni vědí, všichni zapomenou, a kdyby nebyla žádná noc, kdo by ještě věděl, co je světlo!

Tedy k diferenci mezi charaktery poznání současného a středověkého užiji mého oblíbeného Umberta Eca a jeho knihu „Jméno růže“ citaci z této knihy nechám jako závěrečné zamyšlení: „Neboť je to příběh knih a jeho četba nás může přimět, abychom si řekli s Tomášem Kempenským: In omnibus requiem quaesivi, et nusquam inveni nisi in angulo cum libro“. 5

Je tedy opravdu na nás, zda sebe sama, své vzdělání, znalosti a jejich užití budeme vztahovat k formě společnosti, které jsme součástí, nebo se v první řadě opravdu odebereme do pomyslného „koutku s knihou“ a tam nalezneme potřebný klid.

1. Srovnej: SOKOL, J.: Malá filosofie člověka a slovník filosofických pojmů. 6. vyd. Praha: Vyšehrad 2010, s. 348

2. Srovnej: SCHELER, M.: Můj filosofický pohled na svět. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2003, s. 183

3. Jaspers, K.: Duchovní situace doby. 1. vyd. Praha: Academia 2008, s. 59

4. Palouš, R.: Homo educandus: filosofické základy teorie výchov. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2011, s. 89

5. Eco, Umberto: Jméno růže. 1. vyd. Praha: Odeon, 1988, s. 11


zpět