Institutio Quaestio Logos Exsistentia
EDUKACE A PREVENCE DUŠEVNÍHO ZDRAVÍ
Poradenství pro dospělé
Existeciální konciliátor
Exsistõ conciliãtor
Mgr. Miro J. Kadlubiec
Iustinus, philosophus
Iustinus, philosophus

Psychopatologie

Úvaha k některým základním tématům, pojmům, jménům a definicím v psychopatologii, náznak užití určitých metod odstraňování či úlevy při konkrétním duševním stavu.

Z celé bohatosti tématu je zřejmě potřeba nejprve krátce vydefinovat pojem psychopatologie, čím se zabývá, tedy – „psychopatologie se zabývá chorobnými duševními jevy, příznaky duševních poruch a klasifikací těchto poruch a hraničních stavů“.

Speciální psychopatologie pak má v náplni (jako vědecká disciplína) klasifikaci, důvody vzniku, vývoje, příčin duševních poruch.

Dle mého soudu dnešní přístup je více fenomenologický, jevový, oproti předchozí snaze po etiologickém třídění.

Pro členění samotné je bazálním manuálem MKN-10, tedy ICD-10th edition (1994) The International Classificcation of Diseases and Related Health Probleme (Chapter 5 – Mental and Behavioral Diseases), World Health Organisation, Geneva.

Tato pátá kapitola je označena písmenem F a členěna do 10 sekcí. Zde mne napadá, jak důležitá je potřeba přesnosti, exaktnosti při práci s používáním diagnostického materiálu, byť laicky, předvědecky.

Příkladem budiž frekventovanost termínu „schizofrenie“ v obecně přijímaném popisu pro rozdvojení osobnosti. Eugen Bleuler (1857 – 1939), švýcarský psycholog a psychiatr by se asi postavil proti tomuto zkreslení a snad by připomenul původ v řeckých slovech „schizo“ – i.e. štěpení, štěpím a „frén“, tedy mysl. Byl to on, kdo zavedl pojem schizofrenie jako nosologickou jednotku místo do té doby užívaného „dementia praecox“, celkové zhloupnutí či předčasná demence.

Dalším neopomenutelným jménem je Emil Kraepelin (1856 – 1926), mnichovský lékař a psychiatr. K významu jeho osobnosti pro současný stav třídění , zde mne napadá sice zastaralý, přesto opisný výraz „dysfrénií“, užiju srovnání – tvrdí se, že odvedl podobnou práci v taxonomii psychiatrické jako Carl von Linné v systematické nomenklatuře zoologické a biologické.

Je tedy nepochybné, že taxonomická psychopatologie či psychiatrie má kořeny v německy mluvících zemích, systém zdá se odráží i příslovečnou snahu po zavedení pořádku.

„Ordnung muss sein“... Připočteme-li k tomu fakt, že většina novověké evropské filosofie je německá a že dle mého názoru za každou psychoterapií je filosofie, zdá se, že se kruh počínající umožněním predikce nemoci tříděním a stanovením symptomů a následně syndromů – řecky „syn“ - spolu, „dromos“ cesta k diagnózám, se umožněním hledání instrumentů, či jak říkával F. Bacon „organonů“ k úlevě uzavírá.

Nyní si dovolím jeden ryze subjektivní pohled - nepřijímaný většinou s pochopením - na oblast, ve které se pracovně pohybuji v rámci sociální práce pro klienty s psychiatrickou diagnózou.

Tedy – občasné neshody s kolegyněmi a kolegy pramení z rozdílnosti potřeby v každodennosti sociální práce vnímat, znát, respektovat diagnostické pozadí klienta.

Mnoho mých spolupracovníků trvá na tezi nedůležitosti těchto informací a jako důvod je většinou uváděna snaha po objektivitě, rovnovážném stavu, jakémsi „čistém rogeriánství“, systemice.

Hovoří se o škodlivosti zavedeného systému, o labellingu, etc. Osobně se domnívám, že i Carl Ransom Rogers při veškeré deklarované nepotřebnosti diagnózy a zcela upřímné snaze jí upozadit jí, byť nechtěně, vnímal - už pro své psychiatrické a psychologické vzdělání.

Inu - Freude, Freude, na tebe vždy dojde... A jak občas „obšťastním“ okolí svou infantilní říkankou – Frankle, Frankle, já jsem v tobě zamklej...

Dovolím si tedy tvrdit, že není výrazem nerovnovážného přístupu ke klientovi, je - li po dohodě, resp. pokud to psychický stav umožňuje, velmi otevřeně s diagnostickým pozadím společně pracovat a dojít takto k definování jednak příčin a hlavně pak - dospět k úlevě.

Své tvrzení mohu snad podepřít i vlastní zkušeností – jako majitel jedné z frekventovaných F-40 , klaustrofobie, klitrofobie kombinované s locofobií, nabyté příhodou v dětství.

Do doby, než mi bylo umožněno užití metody paradoxní intence, můj běžný životní komfort býval často narušen. Zmíním-li tuto metodu, jsem tak říkajíc „doma“, jelikož používání, byť nevědomé, této techniky vůči sobě a (lze-li) pro odstraňování případných bariér svých klientů považuji za samozřejmost.

Tato samozřejmost je však obrovským osobním darem, který jsem od života v určité Jaspersovské „Grenzsituation“ obržel spolu s dalšími – seznámení se s ponejprv s personou Viktora Emanuela Frankla a poté studium jeho života a práce, možnost přejímat znalosti a osobní zkušenosti od docenta Karla Balcara a pokoušet se je nyní užívat in bono publico.

Dostávám se ve své drobné úvaze do nebezpečného stádia věci – chtění pokračovat. Tedy respektujíc sobě stanovený rozsah úvahu ukončím , loco.


Užitá literatura in genere, opora v pracech Dr. Václava Pinkavy.


Miro J. Kadlubiec


zpět