Institutio Quaestio Logos Exsistentia
EDUKACE A PREVENCE DUŠEVNÍHO ZDRAVÍ
Poradenství pro dospělé
Existeciální konciliátor
Exsistõ conciliãtor
Mgr. Miro J. Kadlubiec
Iustinus, philosophus
Iustinus, philosophus

K sociologii výchovy

Snad poněkud odtažitě, přesto se jeví jako možnost úvodem nabídnout jako kontrast k současně chápaným sociologickým či psychologickým přístupům a náhledům na socializaci člověka jeden pohled filosofický. Arthur Schopenhauer, tento nepřehlédnutelný filosof pesimismu, metafyzik, idealista a iracionalista nabízí ve svém stěžejním díle „Svět jako vůle a představa“ náhled, velmi zjednodušeně transponováno - že empirický svět věcí v čase a prostoru, s nímž se jako lidské subjekty setkáváme v každodennosti i vědeckém zkoumání a poznávání je pouze jevový, tvoří pouhou, ryze subjektivní jevovou představu (Vorstellung).. Při vší úctě a bez úmyslu zpochybnit tento náhled je pravděpodobně nejen pro mne pojetí socializace a formace vlastního „Já“ z pohledu syntetizujících vnějších a vnitřních vlivů, exaktnosti biologických (pre)dispozic, sociologických procesů, systémů a strukturace psychologických určitostí a nezbytných spirituálních potřeb každé osobnosti, individua bezpečnější. Pojetí světa jako objektivního, užijeme-li těžce přeložitelný pojem Karla Jasperse - „Umgreifende“ (obchvacujícího, všeobjímajícího) je snazší pro představu nutnosti a nezbytnosti interakcí mezi jednotlivcem a společností a socializací, kterou je zde potřebí chápat jako záměrné, cílené, edukační působení k reálnému, racionálnímu a do přípustné míry utilitárnímu chování.. Pokud k těmto socializačním procesům v dostatečné míře nedojde, nenaplní-li se pohled Émile Durkheima o nutnosti přenosu kolektivního vědomí (z pohledu psychologického rovněž postoj Carla Gustava Junga) do vědomí individua, lze v krajní situaci předpokládat společenskou - přestávají platit normy, zákony, pravidla - nebo osobní anomii - atrofují morální pravidla, hodnoty, ethos. Pojmenování tohoto patologického jevu (složeninu řeckých slov a - ne, nomos - zákon) převzal É. Durkheim od francouzského filosofa Jean - Marie Guyaua.

Markantními příklady neúspěšné socializace, adaptace hlavně pak při primární socializaci u dítěte, tvořícího si v tomto životním cyklu, etapě své „Já“, svou vlastní identitu jsou pak různé formy sociálních deviací, vyloučení. Velmi známé jsou příběhy tzv. „vlčích dětí“, které zmiňuje již J. A. Komenský ve své knize „Didactica Magna“, později rovněž Carl von Linné hovoří o případech „člověka divokého“. Tyto případy (existuje kolem stovky doložených případů „divokých dětí“) jsou většinou mediálně přitažlivé, slouží často i jako předloha pro literární či filmová zpracování. V postavách Romuluse a Remuse, Tarzana nebo Mauglího se pravděpodobně odráží touha po našich vývojově umenšených fyzických schopnostech, pudové a instinktivní výbavě.. Skutečnost je však obvykle méně poetická. Děti vyrůstající ve zvířecím společenství se nedožívají vysokého věku, velmi těžce se adaptují, špatně či vůbec se naučí komunikovat a mluvit. Kromě neznámějších příběhů z minulosti (Kamala a Amala, francouzský chlapec z Aveyronu - příběh zpracován do filmové podoby v roce 1969 pod názvem „L ´Enfant sauvage“..) v nedávné minulosti také případy izolovaných, krajně zanedbávaných, deprivovaných a zneužívaných dětí u nás - Vlčí děti z Vinohrad, v Rakousku a v USA se jedná o děti, které vyrůstaly v různých zvířecích společenstvích.

Pro představu jen několik osudů - indický chlapec Dina ve věku šesti let nalezen v džungli ve smečce vlků, Daniel - kozí chlapec v Andách, žil s kozami do dvanácti let, syrský gazelí chlapec - desetiletý, dokázal běhat rychlostí až padesát kilometrů v hodině, nigerijský šimpanzí chlapec Bello, nalezen ve dvou letech.. všichni zemřeli mladí a nenaučili se mluvit.

Zajímavý lidský osud a příběh socializace v dospělém věku je dokumentován ve Spojených státech, v Kalifornii – Ischi, poslední člověk doby kamenné v USA. V roce 1911 našli dělníci z místních jatek vyčerpaného „divokého muže“, který nereagoval na žádnou známou řeč, ani na jazyky indiánských kmenů a z běžných věcí kolem sebe byl zcela vyděšen. Až po dlouhé době antropologové zjistili, že se jedné o posledního příslušníka vymřelého kmene Yahi. Velmi nejednoduché bylo pro tehdejší úřady určit, kam vlastně Ischi patří - naštěstí po chvíli pobytu ve vězení a psychiatrické léčebně se stal zaměstnancem (sluhou) Antropologického muzea při Kalifornské universitě v San Francisku. Dokázal se naučit kolem čtyř set slov v angličtině, při pobytech v přírodě antropologům ukazoval výrobu luků, šípů, oštěpů dávno zapomenutou technikou a dokázal těmito zbraněmi lovit. Neměl problém rozdělat oheň třením, dokázal rozeznávat více než dvě stě bylin a rostlin k léčbě a potravě. Zemřel na tuberkulózu v roce 1916 ve svém „domově“, což byl pokoj v muzeu, kde se cítil nejlépe a nejbezpečněji. Stojí za to uvést nekrolog antropologa, který s Ischim strávil nejvíce času: „Stoicky a beze strachu odešel poslední divoký Indián Ameriky. Uzavřel jednu kapitolu dějin. Pokládal nás za civilizované děti, vychytralé, ale ne moudré. Poznali jsme mnoho věcí a mnoho toho, co je nesprávné. On znal přírodu, které je vždy pravdivá. Měl povahové vlastnosti, které budou platit vždy. Byl dobrácký, měl odvahu a byl disciplinovaný a přesto, že mu vše vzali, neměl v srdci trpkost. Měl duši dítěte a ducha filosofa...“. (Převzato z knihy C. W. Cerama: „Der erste Amerikaner“, 1972).

Velmi známý je rovněž případ Kaspara Hausera, po němž je pojmenován syndrom desocializace, těžké sociální deprivace, která nemusí nutně mít kořeny v raném dětství. Příběh Kaspara Hausera je dodnes dosti tajemný, objevil se jako asi sedmnáctiletý mladík v roce 1828 v Norimberku. Podle všeho byl držen v malé místnosti s dodávkou základních potravin. Existuje i teorie, že se jednalo o významného šlechtického potomka. Byl přes prvotní zaostalost poměrně dobře vzdělavatelný. Osobnostně však velmi nevyrovnaný, líný, vznětlivý, hysterický, pravděpodobně trpěl i nějakou formou schizofrenie. Po asi čtyřech letech zemřel na následky neobjasněné rány nožem.

Další velké téma socializace je dětství a dospívání, dozrávání dětí v sektách a nových náboženských hnutích. Deformace dospívajících dětí v těchto společenstvích nabývá různých rozměrů, pro ilustraci jen kratičkou definici běžného života očima členů organizace, která vznikla v USA - Děti Božích (u nás není registrována, snaží se však infiltrovat a vyvíjet svou činnost pod jménem Rodina. Tři definice z terminologie této společnosti : Pyramida - důležitý symbol Dětí Božích, představuje kosmickou loď, jež se blíží k naší Zemi, aby v ní ukrytí bojovníci zničili tento náš Systém - tímto slovem Děti Boží velmi hanlivým označují vše, co stojí za hranicemi organizace (podobné pejorativní zabarvení jako Svět v některých jiných náboženských organizacích). Systemité - lidé, kteří nepatří k organizaci, tím tedy patří ke zlému Systému tohoto světa... Problematika sekt je mým letitým zájmem, určitě by si ve vztahu k socializaci, dospívání a vyrůstání v nepříliš standardních podmínkách zasloužila hlubší zamyšlení a zpracování.

Vrátíme-li se opět k tomu bazálnímu v primární socializaci dítěte, tedy utváření svého „Já“, své vlastí individuality, identity, bytí ve vztahu k ostatnímu světu - nelze jinak než se pozastavit u Sigmunda Freuda. Jelikož jsem prošel obdobím psychoanalýzy a prostor k definování vývoje osobnosti je v tomto zadání omezen, dovolím si tedy uvést jen několik povětšinou obecně známých pohledů Sigmunda Freuda. Během našeho biodromálního bytí zde, našeho putování ke zralosti, kompetencím, jistotám a zodpovědnosti, tedy snaze a schopnostem odpovídat na otázky, které nám život klade. Nejdříve postupujeme od propojení „Já“ s okolním světem, snad lépe k vyjádření lze využít anglických osobních zájmen „I“ a „Me“.. v počátku utváření našeho Já a formace našeho Ega povětšinou sehrají celoživotní roli „significant others“, významní kolem nás, počínaje rodiči, rodinou, výraznými osobnostmi ve škole etc. Mohu potvrdit, že, odkázané náhledy a struktury řešení a hodnotová kriteria, která jsem podědil po svém otci a dědovi (který se dožil sta let), byla a jsou celoživotně tím “dubiskem“, o nějž se ve vichrech a poryvech života mohu vždy opřít. Pokud lze převratnost Sigmunda Freuda dokladovat ve spojitosti s vývojem člověka, pak nejlépe snad připomenutím topografického modelu, základních složek lidské psyché – vědomí a jeho aktuálnost vnímaných prožitků, předvědomí a schopnost z tohoto „zásobníku“ obsah vyjmout a užít, nevědomí s cenzurní bariérou vzpomínek, s energií a hnací životní silou. Stejně geniální je imago strukturálního modelu - tedy jednotlivostí v jednotě na ID (Ono) (to pudové zvíře v nás..), EGO (Já) - toto je ta základní ontogenetická, vývojová, socializační složka, kdy se od dítěte snažíme naučit vyjít, sžít s okolním světem, naše reálnost, logika.. určující, zda budeme k vnějšímu světu, k okolí zodpovědní, nudní, opatrní, jak budeme se životem kalkulovat. Finální pak je naše SUPEREGO (Nadjá), hlas našeho svědomí, který se utváří při socializaci, tento instrument, který určuje naše postojové hodnoty a dá se předpokládat, že má skrytou vazbu na společné a sdílené kulturní a etické, morální, historické bohatství. V samé podstatě se však stále v socializaci a našem utváření bude jednat o souboj pudů a našeho svědomí. Cestu k tomu dobrému v nás. Už Platonem nasměrovanou a požadovanou.

K etapám a jednotlivým stádiím vývoje jedince v návaznosti na vývojová stádia, tedy k utváření bio-psycho-socio-spirituální entity slouží různé modely, pojetí. Z obecněji užívaných zmíním periodizaci kognitivního myšlení Jeana Piageta a podrobněji epigenetické stadiální (hierarchické) pojetí psychosociálního vývoje člověka Erika Homburgera Eriksona. Erikson kolem roku 1950 navrhl svou strukturu vývoje osobnosti a rozdělil jí do osmi vývojových stádií. Každé stádium pak definoval jako konflikt, nutnou krizi, ovšem v pojetí bipolárním, tedy - ohrožení i šance na růst, posun. Tento posun přináší našemu EGU novou potenci, Eriksonem nazývanou ctnost (virtue). Stádia definoval Erikson takto:

  1. Důvěra proti základní nedůvěře (kojenec, bezpečí - ctností je naděje)
  2. Autonomie proti zahanbení a pochybnosti (chůze a mluvení - ctností je vůle)
  3. Iniciativa proti vině (plány a experimenty - ctností je účelnost)
  4. Snaživost proti méněcennosti (od hry k produktivní činnosti - ctností je kompetence)
  5. Identita proti zmatení rolí ( sebepojetí, identita EGA - ctností je věrnost životní filosofii)
  6. Intimita proti izolaci (spojení s intimitou druhého - ctností je láska)
  7. Generativita proti stagnaci (zapojení se do společnosti - ctností je pečování)
  8. Integrita proti zoufalství (ohlédnutí se, hodnocení - ctností je moudrost)

Z uvedeného nástinu, který je obdobně uveden rovněž v knize „Přehled teorií osobnosti“ V. Drapely a je zřejmé, že socializace je „práce“ na celý život, nic z povinností nelze obejít.

Pokud se nepodaří stádium a s ním spojený konflikt překonat, vyřešit, pokud povinnosti postoupit dále uhýbáme - nastává stagnace ve vývoji a jediná možnost je dodatečně vyvinout úsilí k nápravě. Ke stádiu osmému, poslednímu mne napadá představa, kterou často nabízí Viktor E. Frankl ve svých pracích, tedy o nahlížení na prožité jako na fotografický či filmový pás, na kterém je vše zachyceno, nic není vynecháno a beze smyslu a je na nás, jak po „vyvolání“ tento materiál vyhodnotíme.. Rovněž vybídnutí Karla Jasperse k přiměřenosti ve stáří snad zaslouží repetitio, když své knize „Duchovní situace doby“ píše o potřebě přijímat stárnutí toto: „Nemá-li člověk vlastně žádné stáří, začíná stále znovu a je stále na konci: může dělat to i to, a jednou to, podruhé ono, všechno se pokaždé zdá být možné, nic není skutečné ve vlastním smyslu... není žádný ostych před stářím, kde se stáří samo podává, jako by bylo mladé, místo aby dělalo, co je jeho věcí a tím bylo mladším možným měřítkem v odstupu, přijímá podobu nezávazné vitality, která je mládí ještě přiměřená, stáří však odnímá důstojnost.“

Jedním z autorů, který se dlouhodobě problematikou naplněného a kvalitně prožitého stáří zabývá je pan profesor Jaro Křivohlavý.

Ke stádiu dospívání, zlomovému, kdy se člověk setkává mnohdy s hraničními, zlomovými situacemi jen závěrem několik úvah k současné mladé generaci. Jsem dalek jakéhokoli moralizování, sám jsem byl dosti velkým buřičem a mé spolužití s mladými kolem mne v práci, s přáteli a dokonce mými syny je tolerantní, plné respektu a vzájemně obohacující. Občas mi tedy je dovoleno vstoupit do intimity jejich chápání a vidění světa. Zdá se, že často chybí iniciační rituály, které zřetelněji definují roli, postavení. Hlavně v mužské komunitě kolem mne občas zaslechnu dokonce postesknutí po „vojně“, sám jsem touto zkušeností prošel a pravdou je, že přes všechny zápory jsem se po této etapě cítil lépe a snadněji přijat okolím, podržel jsem rovněž kontinuitu v tématu - disputace s dědem i otcem, kdo a co zažil a musel snést..

Pravděpodobně už nikdy nebude důvod k iniciaci jako například v minulých dobách u některých indiánských kmenů plání Severní Ameriky, například Dakotů, běhat s bizoní lebkou uvázanou za naříznuté pásy kůže a nedávat na sobě znát bolest..

Vznikají dnes nová „e-kmenová“ uskupení internautů, vládců virtuální reality, někde v pozadí se možná ukrývá nebezpečí „doby lenivé“ (zmíněný V. E. Frankl již ve druhé polovině minulého století definuje nudu jako „smrtelnou nemoc“), postponování a odkladů, které se mohou dostat do rozporu s třeba Eriksonem zmíněnými povinnostmi postupovat krok za krokem a pracovat na svém vývoji, socializaci a ustanovení sebe sama ve svém i okolním světě. Nové rituály se pravděpodobně budou povinny postupně a dle potřeby vytvořit, společností ověřit a přijmout..



Seznam použité literatury in genere:

  • DRAPELA, J. Viktor - Přehled teorií osobnosti. Praha: Portál 2003
  • ERIKSON, H. Erik - Dětství a společnost. Praha: Argo 2002
  • FRANKL, Viktor Emil - Lékařská péče o duši. Brno: Cesta 2006
  • FRANKL, Viktor Emil - Vůle ke smyslu. Brno: Cesta 2006
  • FREUD, Sigmund - Práce k sexuální teorii a k učení o neurosách. Praha: Avicenum 1971
  • FREUD, Sigmund - Výklad snů. Pelhřimov: Nová tiskárna Pelhřimov 2005
  • HAVLÍK, R., KOŤA, J. - Sociologie výchovy a školy. Praha: Portál, 2002
  • JASPERS, Karl - Duchovní situace doby. Praha: Academia 2008
  • KŘIVOHLAVÝ, Jaro - Pozitivní psychologie. Praha: Portál 2004
  • KŘIVOHLAVÝ, Jaro - Stárnutí z pohledu pozitivní psychologie. Praha: Grada 2011
  • PIAGET, Jean - Psychologie inteligence. Praha: Portál 1999
  • SCHOPENHAUER, Arthur - O filosofech a filosofii. Pelhřimov: Nová tiskárna Pelhřimov 1999

zpět