Institutio Quaestio Logos Exsistentia
EDUKACE A PREVENCE DUŠEVNÍHO ZDRAVÍ
Poradenství pro dospělé
Existeciální konciliátor
Exsistõ conciliãtor
Mgr. Miro J. Kadlubiec
Iustinus, philosophus
Iustinus, philosophus

Comentario ke knize Wolfganga Brezinky

„Východiska k poznání výchovy. Úvod k základům vědy o výchově, k filozofii výchovy a k praktické pedagogice“.

II. FILOZOFIE VÝCHOVY, str. 179 – 189.,

vlastní vsuvky kurzívou..


Filozofie výchovy

„Cíle výchovy jsou na jedné straně směrodatné pro rozhodování o každé jednotlivé pedagogické otázce a na druhé straně závisejí na celkovém nazírání na život, tj. na celkovém náhledu na hodnotu a smysl lidského života. Ale tato otázka je od nepaměti vrcholnou otázkou filozofie. Proto pedagogika podstatným způsobem závisí na filozofii.“

JONAS COHN (1919)

Slovo „filozofie“ má řadu významů, a proto se i výrazem „filozofie výchovy“ může myslet něco rozdílného.

Filosof Karl Jaspers - definice vzdělání z knihy „Duchovní situace doby“:

„Vzdělání jako forma života má za svou páteř disciplínu jako umění myslet a za svůj prostor uspořádané vědění. Nazírání podob minulého, poznání jako naléhavě platný vhled, znalost věcí a zdomácnělost v jazycích jsou látkou vzdělání“.

Nejprve se musí rozlišit mezi filozofickou činností jako myšlenkovým pochodem a filozofickou soustavou výroků. V této knize se slovem „filozofie“ vždy označují výsledky filozofického myšlení čili produkty filozofování, tj. filozofie jako systém výroků. Čím se tyto systémy vyznačují? Čím se liší filozofie od výrokových systémů, které k ní nepatří? Co je předmětem či problematikou filozofie? Nejdříve musíme přistoupit k těmto otázkám, než si můžeme zjednat jasno o filozofii výchovy.


Rozdílná pojetí filozofie

Výrokové systémy, které se od prvního výskytu tohoto slova až po dnešek označovaly jako „filozofie“, vykazují značné rozdíly co do účelu, obsahu a metod, jimiž se zdůvodňují.

Ve starém Řecku se filozofií zprvu rozumělo vědění, které bylo cenné samo o sobě. Filozofie byla původně univerzální vědou. Jejími hlavními náměty byla příroda, člověk, morálka, stát, umění a pravidla správného myšlení. Filozofie sjednocovala teorie o světě a teorie o způsobu života, tj. filozofii přírody a filozofii morálky. Po Aristotelově smrti byla jednota ztracena. Růst znalostí nutil ke specializaci a tak vznikaly jednotlivé speciání vědy. Názvu „filozofie“ se pak nadále užívalo převážně pro „náboženství vzdělanců“ a pro morální nauku o umění žít (nauka o životě). Od těch časů má slovo „filozofie“ i vedlejší významy. Jako je „náhrada víry“, „světská útěšná nauka“ a „nauka o moudrosti“.

Viz úvod Leirmanovy knihy „Čtyři kultury ve vzdělávání“ pod názvem: Paradoxy ve vzdělání: „Nejběžnějším znakem lidských úvah o vzdělání je chápat ho jako vytváření různých kulturních statků. Ty nám má poskytnout domov, ale především škola. Toho, kdo je vzdělán, by tyto statky učinily schopným vyrovnat se s jeho osobními a sociálními problémy. Dosáhnout především dobrého vzdělání je dnes běžný požadavek na mladé i staré na různých místech světa“.

V křesťanské Evropě byl úkol nabízet náboženskou útěchu přenechán teologii. Názvu „filozofie“ se znovu užívalo pro celkové nikoli teologické, tj. rozumově zdůvodněné vědění

(s vyjímkou právní a lékařské vědy). A v 17. Století se od filozofie definitivně oddělily speciální vědy. V 19. A 20. Století se z filozofie oddělily také logika, psychologie, politika a pedagogika jako poslední disciplíny, považované dříve za součást filozofie. Filozofii zůstal jakoa hlavní úkol zkoumat problémy poznání. Teorie poznání a gnozeologické základy jednotlivých věd i nikoli vědeckých výrokových systémů tvoří problematiku, pro niž je filozofie stejně jako dříve kompetentní. Kromě toho nikdy nevymizel zájem o filozofii jako světový názor a jako praktický návod k životu. Naopak, odklon od víry, rozšíření světského vidění světa, ztráta tradičních forem života a hrozba ztráty životního smyslu, skepse a nihilizmus přivedly v současnosti – podobně jako v antice – k tomu, že pod jménem „filozofie“ se znovu hledá a nabízí světonázorová a morální orientace.

Platon ve svém díle“ Zákony“ říká toto: „ Jestliže se tážeš, co je obecným dobrem ve výchově, je odpověď prostá: výchova dělá dobré lidi a dobří lidé jednají šlechetně“.

Odpovídá rozmanitosti a nejednotnosti moderní kultury, že všechny v minulosti se vyskytující koncepty filozofie mají i dnes své zastánce. Žádný obecně uznávaný pojem filozofie dnes neexistuje. Při srovnání, co se pod tímto názvem nabízí, nedá se zjistit ani společný předmět, ani společná metoda.

Podle sledovaného účelu se dá rozlišit nejméně pět kategorií výrokových systémů, které si činí nárok na název „filozofie“: 1. světonázorová filozofie neboli „světonázorová ideologická náhrada víry“, 2. filozofie jako „návod k životu“ čili nauka o životě, 3. filozofie jako systém teoretických výroků nezávislých jak na poznatcích jednotlivých věd, tak na světových názorech, 4. filozofie jako celkový pohled shrnující výsledky jednotlivých věd, 5. filozofie jako základní výzkum, jako teorie a kritika poznání.

Zdá se beznadějné hledat společné znaky, které by dovolily odlišit tak rozdílné výrokové systéme od systémů nefilozofických. Mají navzájem méně společného, než mají některé z nich s věroukami a fantaziemi. Proto bylo opakovaně navrhováno, aby se užilo vědeckosti jako měřítka a aby se filozofie jako věda distancovala od filozofického světového názoru, od spekulativní, metafyzické, dogmatické a iracionální filozofie. Vědecká filozofie (či filozofická věda) se tím podrobuje stejným obecným normám, jaké byly stanoveny pro vědu.

Jan Sokol, který v rozšířeném vydání knihy“ Malá filosofie člověka a slovník filosofických pojmů“ definuje vědu mimo jiné takto: „Věda je soustavná, kritická a metodická snaha o pravdivé a obecné poznání v určité vymezené oblasti skutečnosti, je to kultivovaná zvídavost. Věda není o jednotlivém (Aristoteles). Vědy se navzájem liší předmětem nebo metodou. Věda jako jediný celek zůstává nedostižným ideálem, snaha o spolehlivé, nestranné a všeobecné platné poznání a popis skutečnosti je však všem vědám společná“.

Jejím účelem je poznání a její postup odpovídá obecným pravidlům vědecké metody, která vyžaduje jasné pojmy, objektivní ověřitelnost tvrzení, logickou kontrolu a konfrontaci těchto tvrzení se zkušenostními daty. Vědecká filozofie má stejnou „logiku zkoumání“ jako jednotlivé vědy. „Neexistuje žádný specifický filozofický způsob poznání.“ Podle mínění jejích stoupenců se vědecká filozofie odlišuje vědeckou metodou od „zdánlivé filozofie“ či „pseoudofilozofie“.

Uvedený pokus o rozlišení je problematický, protože je známo několik pojmů vědeckosti. Podle ideálu vědy v analytické filozofii se nemohou mnohé výrokové systémy počítat k vědě a mnohé metody k vědeckým metodám, ale podle fenomenologické, hermeneutické nebo dialektické filozofie k nim patří. Například HUSSERL označuje svou fenomenologickou filozofie za „exaktní vědu“ a pokládá intuici („zření podstaty“) za přípustnou metodu, zatímco z hlediska analytické filozofie jí chybí právě to, co zakládá vědeckost, tj. objektivní ověřitelnost výroků učiněných s odvoláním na tuto metodu. Analogicky totéž platí pro hermeneutickou filozofii a „hermeneutickou metodu“ a rovněž pro dialektickou filozofii a „dialektickou metodu“. Protože existují různá pojetí „vědy“, zůstává víceznačný i výraz „vědecká filozofie“. Jedni jej užívají také pro metafyzické výrokové systémy a jiní jim rozumějí výlučně jen gnozeologické a kritické myšlenkové snahy a jejich výsledky.

Na pojmu vědy záleží, zda se přinejmenším určitý druh světového názoru či dogmatické filozofie (jako např. marxistická fiozofie) uzná za „vědeckou filozofii“ či nikoli. Proto je zapotřebí bližších údajů, chceme-li bez nedorozumění označi něco jako filozofii.

V této knize se vychází z pojmu vědy užívaném v analytické fiozofii a z toho vyplývá, že název „vědecká filozofie“ se může přiznat jen filozofii, která odpovídá tomuto pojmu vědy.

Ale to ještě neznamená, že se tento název považuje za účelný a že se takto označené výrokové systémy bez další diskuze přiřazují k vědě. Oddělení tohoto druhu filozofie od světonázorové, spekulativní, metafyzické, dogmatické a iracionální filozofie totiž zjevně ještě neobjasňuje, čím se sama liší od speciálních věd.

V odpovědi na tuto otázku se značně shodují analytické filozofie, kritické či transcendentální filozofie (v kantovském smyslu) a fenomenologické filozofie. Filozofie nemá žádný předmět na způsob speciálních věd, ale je „základní vědou“. Jejím problémovým okruhem jsou gnozeologické základy a předpoklady speciálních věd i mimo vědeckých tvrzení. „Představuje kritiku, kontrolu a korekturu životních, věroučných a vědeckých evidencí a nic jiného.“

Zatímco předmětem jak vědeckých tak běžných výroků jsou vždy určité výseče světa, předmětem uvedeného sruhu filozofickkých systémů jsou problémy platnosti, oprávněnosti a odůvodněnosti objektově zaměřených výroků a problémy metodického ověření a kritiky výroků, učiněných v jednotlivých vědách nebo obsažených v nikoli vědních znalostech. Na filozofii jest tedy v poměru k vědeckým i mimovědeckým teoriím nahlížet jako na metateorii.

Protože filozofické zkoumání tohoto druhu se provádí podle obecných pravidel vědecké metody, zdá se mnohem oprávněnější nazývat právě tuto oblast filozofie „vědeckou filozofií“. Ale název nevyjadřuje dost zřetelně zvláštní postavení, které filozofie zaujímá vzhledem ke všem jednotlivým vědám jako metateorie a jako disciplína charakterizovaná reflexí objektových termínů a výroků. Proto se tento druh filozofie označuje též jako „kritická filozofie“, „analytická filozofie“ či „metodická filozofie“. Její sférou je teorie poznání a kritika z hlediska poznávacích nároků (epistmologie). Podle KANTA je „policií v říši vědy“. Snad je nejlépe srozumitelná, když se nazývá „analytickokritickou filozofií poznání“ nebo „epistemologickou filozofií“.

Různým směrům analyticko kritické filozofie vděčíme za rostoucí vhled do metod a hranic vědeckého pozání. Ale není ani jediným, ani jedině přípustným druhem filozofie. Umožňuje poněkud jasnější rozhraničení vědeckých a nikoli vědních výrokových systémů, ale neposkytuje to, co se pod názvem filozofie nabízí a požaduje: světový názor a nauku o životě. Světonázorové a morální systémy nepatří k vědě, jak se jí dnes ve svobodných zemích rozumí. Ale existují podoby filozofie, které zahrnují světový názor, nebo normativní etiku, nebo obojí. Pojednávají o těch teoretických a praktických otázkách, pro něž není věda kompetentní. Max Scheler ve své práci “Můj filosofický pohled na svět”, kde už v roce 1937 píše o „nepochopitelné povrchnosti doby a důležitosti vzdělání pro tvůrčí elity“.

Všimněme si nejdříve otázek teoretických. Mluvíme-li o vědě, můžeme snadno zapomenout, že existuje pouze velký počet jednotlivých věd, které zkoumají specializovaný, vymezený předmět. Ale lidé neusilují pouze o speciální znalosti, usilují také o „jednotné a přehledné poznání celistvé skutečnosti“. Systémy věnované „celistvé skutečnosti“ se dříve nazývaly metafyzika a od 19. století se označují i jako „světový názor“. Například Scheller napsal: „Filozofická metafyzika je vládnoucí světonázor“, který sice vstřebává výsledky vědních oborů, ale jako celek by měl přesahovat stále jen hypotetické a nehotové vědecké poznatky.

Německý filozof, psycholog a sociolog Max Scheler (1874 – 1928), který byl ovlivněn fenomenologií E. Husserla a filozofií W. Diltheye. Profesor Jan Patočka (1907 – 1977), sám vynikající filosof, rovněž žák Edmunda Husserla, fenomenolog, v předmluvě ke knize Maxe Schelera „Místo člověka v kosmu“ píše v úvodu toto: „ Když v červnu 1928 Maxe Schelera v největším rozmachu tvůrčí síly zcela neočekávaně zkosila smrt, měl tehdejší kulturní svět pocit, že v něm uhasla nejskvělejší tvůrčí potence filosofické současnosti.“ Schelera zajímaly zejména vyšší city. Zdůrazňoval, že člověk jako duchovní bytost již není vázán na prostředí, je od této vazby osvobozen a otevřen světu. Je považován za spoluzakladatele filozofie člověka, resp. filozofické antropologie (společně s německým filozofem a sociologem Helmuthem Plessnerem (1892 - 1985). Velmi významné je jeho pojednání o etice. Za rozhodující pro etické jednání považoval ty hodnoty, které se člověk snaží uskutečnit v praxi a které jsou nezávislé na čase, které jsou esenciální povahy. Hodnoty tvoří autonomní oblast bytí. Rozlišoval hodnoty pozitivní a negativní, nižší a vyšší, personální (osobnostní a věcné). Hierarchii hodnot sestavil takto: nejníže jsou hodnoty smyslového pociťování příjemného a nepříjemného, výše jsou hodnoty vitálního cítění, ještě výš duchovní hodnoty (např. krásna, spravedlnosti) a nejvýše jsou náboženské hodnoty (svatost). Schelerova díla tvoří důležitý vývojový stupeň mezi filozofií života a existencialismem (byl jimi ovlivněn například M. Heidegger).

Jiní autoři rozumějí metafyzikou „vědecký světový názor“, ale protože jí přisuzují „otázky o podstatě, původu, cíli a smyslu celistvé skutečnosti“, vzbuzují pochybnost, zda vycházejí ze stejného pojmu vědy jako my.

V této podobě filozofie existují velké rozdíly dané tím, v jaké míře se dodržují pravidla vědecké metody. Setkáváme se jak s pouze vyspekulovanými pojmy, s „filozofickým sněním“ a „filozofickou fantazií“, tak s přísně logicky vybudovanými systémy „empiricky a induktivně postupující metafyziky“, v níž se zcela racionálními kroky spěje až k dokazování existence boží. Proto považuji za neadekvátní označovat tuto podobu filozofie sumárně jako „iracionální filozofii“ a nepřihlížet tak k obrovským rozdílům, které v ní co do racionality argumentace existují. Věcně oprávněnější mi připadá označení „světonázorová filozofie“ nebo „metafyzická filozofie“. Preferuji termín „světonázorová filozofie“, protože je bez nedorozumění použitelný také pro výrokové systémy, které jejich autoři nepovažují za metafyziku.

Kromě světonázorových, metafyzických otázek, které se považují za otázky především teoretické, existují také otázky praktické, pro něž nejsou vědní obory kompetentní. Hlavně jimiž se máme ve svém jednání řídit. Systémy pojednávající o těchto tématech se nazývají „filozofie hodnot“, „etika“, „filozofie morálky“ nebo „praktická filozofie“. Ve „filozofii hodnot“ se zkoumají hlavní hodnotové kategorie, tj. mravní či morální hodnoty (neboli dobra), a stanoví se normy mravní existence a mravného jednání (mravní ideály a ctnosti). Všem těmto filozofickým systémům se společné, že se pokoušejí stanovit a zdůvodnit normy, a proto je účelné označení „normativní filozofie“. Její hlavní podobou je normativní etika (normativní filozofie morálky). Přívlastek „normativní“ má zamezit záměně s „metaetikou“, tj. s odvětvím analytickokritické filozofie, v němž se gnozeologicky zkoumají již existující etické výrazy a výroky.

Obdobně jako světový názor a morálka, souvisejí spolu úzce také světonázorová a normativní filozofie. S metafyzickým výkladem „celistvé skutečnosti“ je „většinou bezprostředně spjato oceňování hodnot“, takže lze mluvit o „hodnotící metafyzice“. Tato „hodnotící metafyzika“, spojující metafyziku s axiologií, pojetí světa s pojetím života se zároveň považuje „za korunu celého systému (světonázorové či metafyzické) filozofie“.

Poté co jsme získali přehled o třech hlavních třídách výrokových systémů, které nesou jméno „filozofie“, musíme nyní zkoumat, co se rozumí „filozofií výchovy“. Také v tomto případě bude účelné ptát se nejdříve na problémy, o nichž se pod tímto nebo podobným názvem (jako je „filozofická pedagogika“, „filozofické základy pedagogiky“, „filozofie výchovy“) pojednávalo nebo zamýšlelo pojednávat.


Názory na filozofii výchovy

V publikacích označených jako „filozofie výchovy“ nalezneme zcela rozdílné názory na to, které problémy, témata a objekty patří k tomuto oboru. Dá se rozlišit nejméně osm významů tohoto termínu nebo osm tříd takto nazývaných výrokových systémů.

V konkrétním případě je ovšem obtížné až nemožné přiřadit publikaci k jedné z těchto tříd, poněvadž každá má od všeho něco. Představitelé filozofie výchovy zastávají výrazněji než „čistí“ filozofové názor, že filozofie je kompetentní ve všech otázkách. Tento názor je zdánlivě oprávněn faktem, že takřka všichni filozofové, od Platona po Deweye, se o výchově vyjádřili a že prostě napsali, co jim na ní připadalo důležité, aniž by respektovali moderní rozlišování empiricko -vědní teorie, praktické teorie a filozofie výchovy. Ale jestliže se všechno, co o výchově napíše nějaký filozof (nebo někdo, kdo se za filozofa vydává), bez rozlišení klasifikuje jako „filozofie výchovy“, pak se tato oblast vědění přenechává náhodě a subjektivismu autorů. Protože od uvedeného nekritického postoje neočekávám žádný poznávací užitek, chtěl bych se – navzdory všem klasifikačním obtížím – pokusit rozlišit podle objektivních analyticko -kritických hledisek výrokové systémy, které se pod názvem „filozofie výchovy“ vyskytují.

1. Někdy se „filozofií výchovy“ či „filozofickou pedagogikou“ nerozumí nic jiného než systém empiricko vědních výroků o výchově, který je pouze nepodstatně obohacen o normativní výroky. U starších autorů, kteří ještě řadili psychologii k teoretické filozofii (či metafyzice) a nauku o společnosti a kultuře k praktické filozofii (čili etice), zahrnuje slovo „filozofický“ i významy, které dnes vyjadřujeme slovem „vědecký“ a „teoretický“.

Tato jazyková praxe ovlivňovala v Německu četné duchovědné badatele až do poloviny 20. století. Pátráme-li například, co SPRANGER hlásal pod jménem „filozofická pedagogika“ a MEISTER pod jménem „pedagogika filozofie kultury“, pak se uláže, že to vyly takřka výlučně empirické výroky o psychických, sociálních a kulturních fenoménech. První z nich popisoval tyto fenomény silně idealizovaným způsobem, druhý střízlivěji, ale také velmi obecně. Ale tím, že popisujeme jevy abstraktním způsobem, nevznikají ještě žádné filozofické výroky, jen výroky více či méně zkreslující a vyžadující zdokonalení. Právě tak málo nabývají filozofického charakteru pojmové definice, deskripce a klasifikace tím, že mají vysoce abstraktní úroveň. A konečně ani pojednání o empiricko vědní problematice se ještě nestává filozofií tím, že se příležitostně utrousí hodnotový soud, zbožné přání a dobrá rada.

Při našem zkoumání tedy musíme brát v úvahu, že mnohé z toho, co se dříve pokládalo za filozofický problém – a co mnozí pedagogičtí autoři za filozofický problém dosud pokládají – stalo se mezitím již před dlouhou dobou otázkou dostupnou pro některou z jednotlivých věd. „Problém už přece není filozofickou záležitostí, může-li se řešit metodami empirické vědy.“

2. Občas se „filozofií výchovy“ rozumí výchovou se zabývající univerzální věda v platnskoaristotelském nebo středověkém smyslu slova „filozofie“, tj. kombinace empirické vědy o výchově s normativní, metafyzickou a analytickokritickou filozofií. Toto pojetí připomíná KOMENSKÉHO ideál všeobjímajícího vědění čili „pansofie“. Proto se může zkráceně nazvat „pansofickou filozofií výchovy“. Typická je pro ni následující PRICEOVA definice: „Filozofií výchovy je každý myšlenkový systém, který obsahuje teorii výchovy, etiku ospravedlňující cíl předpokládaný touto teorií, metafyziku vysvětlující psychologické a sociologické části výchovné teorie a epistemologii, která vysvětluje, proč jsou jisté metody vyučování a učení účinné, a prokazuje naši schopnost poznat pravdivost každé jednotlivé myšlenky.“ Teorie výchovy, která tvoří jednu ze čtyř součástí uvedeného typu „filozofie výchovy“, se definuje jako „náhled na skutečnosti lidské přirozenosti a společnosti, z něhož vyrůstají doporučení o učebních plánech, metodách a vedení výchovy, považovaných za prostředek konečného účelu, jímž je spravedlivý a dobrý občan žijící ve spravedlivé a dobré společnosti“.

Tento pojem pochází z obsahové analýzy PLATONOVA díla o státě, které PRICE pokládá za paradigma (tj. vzorový příkad) či model filozofie výchovy a které je podle jeho mínění ještě dnes platné. K tomu je nutné kriticky poznamenat, že se tak užívá pojmu filozofie, který je dávno překonán jak diferenciací jednotlivých věd, tak filozofie. Dnes si lze pod takto založenou filozofií výchovy stěží představit něco jiného než neuvěřitelný konglomerát, který sotva může vyhovovat moderním gnozeologickým měřítkům. Samozřejmě se tím nepopírá, že takové konglomeráty nazývané „filozofie výchovy“ (nebo obdobně) v soudobé pedagogické literatuře opravdu také existují.

3. Výrazu „filozofie výchovy“ se někdy užívá k pojmenování praktické teorie výchovy (v naší terminologii „systému praktické pedagogiky“). Zdá se, že v německé jazykové oblasti následně působí Herbartův způsob vyjadřování, který pohlížel na pedagogiku jako na praktickou disciplínu, která se podle jeho mínění musí pěstovat „filozofickým způsobem“ a která má být „součástí filozofie.“ I po osamostatnění pedagogiky od filozofie zůstává nesporné, že výchovné cíle se musejí hledat v etice, takže (praktická) pedagogika je v „jistém smyslu aplikovanou etikou“. Naproti tomu se zdá, že co se v USA žádá a nabízí jako „filozofie výchovy“, není často nic jiného, než jedna podoba praktické pedagogiky, což lze snad připsat příliš volnému zacházení se slovem „filozofie“ ve smyslu „working theory of life“.

4. Výrazem „filozofie výchovy“ se označují také systémy, které pojednávají o vlivu, jaký měla filozofická učení na teorie výchovy (a skrze ně eventuálně také na výchovnou praxi). Výstižněji se dají klasifikovat jako příspěvky k historiografii idejí, a to podle formulace otázky buď k historiografii vlivu filozofické literatury na pedagogiku, nebo k historiogragii pedagogických idejí a jejich původu.

5. Příbuzné jsou s nimi systémy, které zkoumají, čím se filozofická učení výslovně nebo nepřím (a interpretovatelným a rekonstruovatelným způsobem) vyjadřují k otázkám spjatým s výchovou. Patří sem četné studie o vztazích idealismu, realismu, pragmatismu, existencialismu atd. na jedné straně a pedagogikou na straně druhé. Řadím k nim také četné spisy, z nichž se hodnotí dílo jednotlivých filozofů z hlediska teorie výchovy, nebo se využívá pro pedagogicky formulované otázky. Je to interpretace filozofických spisů z pedagogických hledisek.

6. Někdy se výslovně pod názvem „analytická filozofie výchovy“, ale častěji pod neurčitým názvem „filozofie výchovy“, předkládají systémy koncipované zcela ve smyslu analytické či epistemologické filozofie, jejichž předmětem ve skutečnosti není výchova, ale výroky o výchově nebo teorie výchovy. Ale „analytická filozofie výchovy“ nemůže vůbec existovat, protože pojem výchovy se vztahuje k činnosti, zatímco pro analytickokritickou filozofii přicházejí v úvahu výlučně výroky (a slova, popř. pojmy jako prvky výroků). Co se tímto chybným označením míní, to je analytická (či epistomologická) filozofie pedagogiky. Je to analytickokritická filozofie pedagogických výrokových systémů neboli metateorie výchovy. V poměru k (světonázorové a normativní) filozofii výchovy, k vědě o výchově a k praktické pedagogice je projevem vyššího stupně reflexe, neboť jako jejich metateorie činí tyto tři kategorie pedagogických teorií svým předmětem.

Zdá se, že časté přehlížení rozdílu mezi filozofií výchovy a filozofií pedagogiky je způsoveno hlavně tím, že v angličtině se slova „education“ užívá jak pro výchovnou činnost, tak pro nauku o výchově (disciplínu, obor, teorii).

Celkově tedy naplňovat potřeby, ke kterým profesor Radim Palouš vybízí ve své práci „Homo educandus: filosofické základy teorie výchovy“ (Karolinum 2011), zde citace ze strany 89.

„Společné pobývání je nepochybně vcelku velmi působivé, i když se nemluví. Řeč je ovšem důležitým komunikačním nástrojem – vychovatel/učitel mluví, adresáti naslouchají a odpovídají. Každá řeč, je-li skutečně nástrojem dialogického vztahu, je fundována zjevitelným smyslem – logem. Aby při komunikaci šlo o dia-log, k tomu je zapotřebí přítomnosti logu, který, díky tomu, že se mu účastníci podrobují, proniká DIA – skrze, do společenství. LOGOS je prostředí, v němž se odehrává vědomá komunikace. Ti, kteří hledají ve vzájemné řeči smysl, dialogizují..“

7. Pod názvem „filozofie výchovy“ nalézáme také systémy, které můžeme podle jejich převažujících znaků označit jako světonázorové filozofie výchovy. Jsou velmi rozdílné, a to vždy podle obsahu světového názoru, který tvoří jejich základ. Autoři, kteří se přesně drží starého rozlišení filozofie na teoretickou a praktickou, zdůrazňují její teoretický (metafyzický, ontologický, filozoficko -antropologický) ráz. U jiných autorů, kteří uvedené rozlišení odmítají (jako Dewey), prostupují se problémy i teoretické i praktické filozofie.

Podle názoru první skupiny autorů neobsahuje světonázorová (či metafyzická) filozofie výchovy žádné normativní výroky a omezuje se na deskriptivní výroky o „podstatě“, „principech“, nebo „smyslu“ výchovy. Podle STRASSERA se ve „fundamentání filozofické pedagogice“ nebo v „ontologii výchovy“ obecně popisuje lidské bytí, ale neříká se „jaký má člověk být“. K normativnímu či hodnotově orientovanému přístupu má být povolána etika.

Podle KELLERA je „spekulativní“ filozofie výchovy pokusem „vyslovit teorie o přirozenosti člověka, společnosti a světa, s jejichž pomocí se mohou interpretovat a uspořádat protichůdná zjištění pedagogického výzkumu a humanitních věd“.

Již tato prohlášení dovolují rozpoznat, že otázky, na jejichž řešení se zde činí nárok, patří buď empirické vědě o výchově (otázky vytváření pojmů a teorií), nebo se jako otázky „ontologické“ nijak nevztahují k pedagogice a mohou se řešit v ontologii. STRASSER v tomto smyslu také připouští, že „fundamentální filozofická pedagogika ani není žádnou pedagogikou“ a že je spíše „odvětvím filozofické antropologie“. „Filozofická pedagogika“ tohoto druhu, která ani „není pedagogikou“, není jen logickou absurditou a je pravděpodobně zbytečná i věcně.

Ve skutečnosti se nikdy nelze setkat s tak čistě teoretickou a světonázorovou filozofií výchovy, tj. hodnotově neutrální a bez normativních momentů. Tak jako jsou všeobecným jevem úzké vztahy mezi světonázorovou a normativní filozofií, tak také sotva existuje světonázorová filozofie výchovy, která by neobsahovala alespoň hodnotové soudy, ale většinou i normativní výroky o výchovných cílech, prostředcích, učivu, vlastnostech vychovatele atd. Hranice s normativní filozofií výchovy se nedají ostře vymezit. Světonázorové výroky často zdůvodňují normy výchovného jednání odkazem na hodnotový systém, daný určitým světovým názorem. Převážně tedy máme co dělat se smíšeným systémem světonázorově normativní filozofie výchovy. Jestliže přesto rozlišujeme světonázorovou a normativní filozofii výchovy, pak je tomu tak proto, že skutečně existují systémy označené jako „filozofie výchovy“, které mají především světonázorový ráz a zřejmě slouží spíše k hlásání a šíření světového názoru mezi vychovateli, než ke konkrétnímu a detailnímu vytváření norem výchovné činnosti.

Příkladem jsou spisy JOHNA DEWEYE a ERNSTA KRIECKA o filozofii výchovy, které se ovšem mohou právem interpretovat jako prototyp pansofické nebo – což platí pro DEWEYE – normativní filozofie výchovy. Oba na základě metafyzických, antropologických a dějinně filozofických domněnek nabízejí obsáhlou sociální a kulturní filozofii, v níž se kritizuje stávající společnost a požaduje její přetvoření. Výchova se přitom pokládá za prostředek, jak „plánovitě prosadit filozofii do praxe“. DEWEY o filozofii tvrdí, že je „nejobecnější podobou teorie výchovy“ a že problémy filozofie a pedagogiky jsou shodné.


Výběr z použité litaratury:

  • Beneš, Milan – Andragogika. Filozofie - věda
  • Brezinka, Wolfgang - Východiska k poznání výchovy
  • Leirman, Walter – Čtyři kultury ve vzdělávání
  • Palouš, Radim - Homo educandus
  • Scheler, Max - Místo člověka v kosmu, úvodní studie Jan Patočka (Die Stellung des Menschen im Kosmos)
  • Scheler, Max – Můj filosofický pohled na svět
  • Sokol, Jan - Malá filosofie člověka
  • Jaspers, Karl – Duchovní situace doby (Die geistige Situation der Zeit)
  • Jaspers, Karl – Úvod do filosofie ( Einführung in die Philosophie)
  • Dratvová, A. – Přehled filosofie
  • Anzenbacher, Arno – Úvod do filozofie
  • Blecha, Ivan – Filosofie
  • Kampitz, Peter – Malé dějiny rakouské filozofie
  • Giddens, Antony – Sociologie
  • Scruton, Roger – Krátke dejiny novovekej filozofie

zpět