Institutio Quaestio Logos Exsistentia
EDUKACE A PREVENCE DUŠEVNÍHO ZDRAVÍ
Poradenství pro dospělé
Existeciální konciliátor
Exsistõ conciliãtor
Mgr. Miro J. Kadlubiec
Iustinus, philosophus
Iustinus, philosophus

Chudoba?

Budu asi mít problémy s ucelením této úvahy...problém chudoby se všemi jejími aspekty je totiž tématem, které mne provází již dlouhá léta a dá se říct, že patří mezi ústřední životní vůbec. Problémem, zdá se, je uvážit, zda se jedná o chudobu materiální či duchovní, či v nejhorším případě obojí..

Proto budu zřejmě málo objektivní, odbíhat a oporu budu hledat v osobnostech, kteří se tímto fenoménem zabývali a hlavně – dokázali jej osvětlit, přiblížit a co je nejdůležitější – žít.

Výběr je pro mne jednoduchý a jednoznačný. Člověkem, který dle mého náhledu chudobu postavil do zcela jiného úhlu pohledu, přiznal jí přirozenost, ba dokonce potřebnost a důležitost, snad i jakousi dobrovolnost a chtěnost, byl Sv. František z Assisi a jeho pokračovatelé.

Tato nadčasová osobnost světových dějin, Poverello – malý chudý, jehož odkaz v otázce chudoby je průlomový a nepostradatelný, nebál bych se říct moderní a platný dodnes (naštěstí) pro mnoho lidí - dodal chudobě úctu. Paní Chudoba, tak jí pojmenoval.

Zde se však musím pozastavit a konstatovat, že je mnoho důvodů tento problém nebagatelizovat.

Chudoba zvolená, dobrovolná a naplňující, dokonce veselá a přinášející spokojenost a klid, jak říká W.Short in „Poverty and Joy“ - kontra bída, nouze, nedobrovolnost, nelze jí tedy ordinovat světu jako něco samospasitelného. Sám jsem viděl ve světě chudobu dnes prozatím neřešitelnou, nebo jen stěží, spíše musím říci, cítil jsem ji..

Neboť chudoba v tom nepřijatelném, nechtěném, vynuceném stádiu páchne..je šedivá, smutná, pokrývá lidem oči závojem rezignace a bere smysl žití.

Musí být instrumenty, aparáty k odstraňování tohoto stavu. Politika a ekonomika jsou ty hlavní. Jde jen o to, aby se z nich nevytrácely ty základní atributy, slušnost, etika, vděčnost za nabyté bohatství a schopnost udržet pocit, že je třeba se podělit s méně šťastnými a potřebnými. „Buďte správci vašeho majetku, nelpěte na něm a užívejte k dobrému..“, tak se mi jeví zjednodušeně odkaz, který zde (naštěstí), žije mnohými vnímán, tradován, již více než osm staletí.

Dovolte zde malé odbočení a snad i odlehčení. V době, kdy jsem se více zabýval osobností Mohándáse Karamčanda Gándhího, člověka, který sám prožil oba póly – bohatství ( i ve smyslu vzdělanosti) a chudoby, které se stal symbolem. Ten, jak o něm řekl Winston Churchill s určitým despektem „bosý, polonahý fakír“ si jednou v rozhovoru s blízkou novinářkou povzdechl přibližně toto – „nikdo neví, co svět stojí moje chudoba…“

Ještě jednu osobnost z nedaleké minulosti musím zmínit s hrdostí, že se jedná o našeho občana, občana v tom nejlepším smyslu slova. Dr. František Nosek, politik, ekonom, ministr prvorepublikové československé vlády. Ten, který v duchu původního etymologického významu slova minister, tedy – pomocník, naplnil potřebu pomáhat a odstraňovat chudobu za spolupráce těch potřebných a zachování jejich sebeúcty. Smůla je, že ze současné vládnoucí garnitury politiků jej zřejmě nikdo nevnímá jako vzor. Asi se střídají moc rychle..

Ale svižně ke konkrétnímu zadání.
Já se necítím být chudý a snad to již tak zůstane. Nehovořím zde o hrubě neslušných slovech a pocitech, kdy účet říká razantní „NE“ a složenky ještě nejsou poplaceny..Kdeže je ještě do chudoby.

V dobách, kdy jsem více cestoval, nedbaje ještě, tehdy neuchopitelné, rady Tomáše Kempenského „necestujte mnoho“, jsem chudobu navnímal a připadalo by mi rouhavé se takto sám opsat v době přechodného nedostatku, avšak obklopen vším potřebným a mnohdy i nepotřebným a nadbytečným.

Vybavila se mi část indické povídky ze současnosti, snad to patří k tématu – v rodině nedotknutelných zemřela matka a pozůstalí, manžel s dětmi obdržel k vykonání pohřebního obřadu hranici santalového dříví. Povídka končí tím, že dříví směnili se ziskem za obyčejné s tím, že by si maminka určitě přála, aby se děti alespoň jednou v životě najedly..

Chudoba spojuje, říká se a mám naštěstí zažito mnoho situací, kdy z pohledu našeho, lidé pod hranicí chudoby se cítí spokojeni. A co je hlavní, až neuvěřitelně přirozeně se se mnou podělili o to málo, co měli, i když poté měli nouzi. Bylo mi občas stydno..hlavně jsem si tato poučení snažil zapamatovat. Neznám mnoho každodenních cest k nápravě, jsem jen přesvědčen, že jedna z možností jak drobně přispět k odstranění chudoby je Fair Trade.

K lidem, kteří obdařeni majetkem „strádají“ zaujímám postoj, ve kterém se mísí trocha nepochopení a zároveň – i když to není profesionální náhled - lítost, snad mne i trochu dokáží pozlobit. Přesto věřím, že jim má být jak pomoženo a ukázána cesta k navrácení smyslu života v jiných hodnotách. Mám občasnou zkušenost kontaktu s lidmi zbohatlými - to nemyslím pejorativně - a „ in vino veritas“ se dovím, že vlastně bohatí ani nejsou..snad existenciální prázdnota..?

V jedné kasuistice Alfrieda Längleho zaznělo toto hodnocení pacienta - „A zatímco se pokoušel uchránit příjemné pocity, přišel přitom téměř o celý svět.“
Pokud bych místo příjemných pocitů vsadil do kontextu e.g. „bohatství, majetek..“, snad by to mohla být odpověď..


Dovolte na závěr Senekovu myšlenku – (okouzluje mne krása a věčnost tohoto zdánlivě mrtvého jazyka) - tedy:
„Non qui parum habet, sed qui plus cupit, pauper est“… chudý není ten, kdo má málo, ale ten, kdo chce víc…


Miro J. Kadlubiec


zpět