Institutio Quaestio Logos Exsistentia
EDUKACE A PREVENCE DUŠEVNÍHO ZDRAVÍ
Poradenství pro dospělé
Existeciální konciliátor
Exsistõ conciliãtor
Mgr. Miro J. Kadlubiec
Iustinus, philosophus
Iustinus, philosophus

Albína Dratvová

* 2. 1. 1892 Praha
† 1. 12. 1969 Praha

AD: Kniha „ Etika tvůrčí práce“, vydaná v roce 1941 v Bibliotéce Henriada v Praze

Slova autorky z přebalu

„Tato knížka má účelem upozornit na etické hodnoty práce i na cestu, jíž jedinec, vyspívající z dítěte v dospělého člověka, může dospět k etickému chápání práce vlastní i té práce, kterou koná ve společnosti i pro společnost.
Théma „Etika tvůrčí práce“ není dosud zpracováno, ač je krajně časové. Zdá se, že jeho význam tuší dnes jen někteří významní duchové, oddaní práci. Za čas bude však práce hodnocena především po stránce mravní.“

Život a dílo

Po ukončení Státního ženského učitelského ústavu v Praze (1911) maturovala po soukromé přípravě na pražském Akademickém gymnáziu (1913). V letech 1913–17 studovala na UK filozofii a matematiku; PhDr. získala v roce 1918 (latinskou dizertaci o Descartově etice obhájila u prof. F. Krejčího a prof. F. Čády). V letech 1919–27 působila jako gymnaziální profesorka.

Zájem o teorii a metodiku středoškolské výuky filozofie ji vedl nejen k psaní středoškolských učebnic, ale (v červenci 1927) i k nástupu na pedagogické oddělení Ministerstva školství a národní osvěty. V červenci 1932 se habilitovala z filozofie přírodních věd a jako soukromá docentka začala přednášet na PřF UK (tu byla vedena až do r. 1949).

Z ministerstva školství odešla do důchodu na vlastní žádost hned po německé okupaci ČSR. V období 1941–1947 byla členkou redakce ČM. Po válce byla činná v rámci Jednoty filozofické (její historii vylíčila ve studii otištěné ve FČ 1966). Jako většina někdejších středoškolských profesorek zůstala neprovdána. Když musela opustit svůj „mansardní byt vysoko nad Riegrovými sady s vyhlídkou na Hradčany“ (J. Popelová), strávila poslední léta života v terezínském domově důchodců.

Zřejmě vlivem F. Krejčího, který kladl důraz na roli psychologie v rámci „filozofických disciplín“, je téma jejích prvních publikací psychologické – problém povahy a fungování podvědomí. Rovněž v pozdějších učebnicích filozofie uváděla jejich látku psychologií, jako oborem i studentům nejbližším. Základní oblastí jejího zájmu se stala filozofie přírodních věd, popř. „filozofická stránka přírodovědeckého poznání“.

Tu začala monografiemi o kauzalitě (předmětu „buď naprosté víry v pravidelnou souvislost přírodního dění, nebo naopak skeptické nevíry“), aplikabilitě matematiky a o Planckově filozofii (s důrazem na Planckův pokus udržet kategorii kauzality proti jejím soudobým odmítavým kritikám). Na konci 30. let tato svá studia shrnula v knize Filosofie a přírodovědecké poznání, která už zůstala jejím chéf d'oeuvrem. Jde v jádře zase o „učebnici“: tak soustavně, přehledně a se snahou o jasnost, s historickými exkurzy, probírá otázky, které v této oblasti přicházejí v úvahu. Látku knihy D. rozdělila do kapitol Filozofie a přírodní vědy, Přírodovědecké poznání (dále PP), Psychologická, sociologická a etická analýza PP, Logická analýza PP (Metodologie, Kritika), Noetická analýza PP, Metafyzická analýza PP (Hypotéza, Teorie), Přírodovědecké názory světové. D. chce v knize doložit, že filozofie má na přírodovědeckém poznání svůj podíl, že přírodovědcům „dává mnoho podnětů, které jsou tušením lepšího poznání přírody, a že přírodní vědy podávají k nim jen částečná ověření a že při tom jsou řízeny metodami, k jejichž vypracování bylo potřebí značné práce filozofické“. V té souvislosti D. připomíná také přední osobnosti z historie i současnosti přírodních věd, především fyziky. – D. patřila v české meziválečné filozofii k tehdejší „protipozitivistické opozici“: Metafyziku nejen pokládala za možnou, ale viděla v ní samo jádro filozofování, které výsledky svého uvažování o povaze skutečnosti vyjadřuje v kategoriích jako realita, objekt, subjekt, substance, kauzalita, finalita.

To jí však nebránilo, aby s porozuměním nesledovala vývoj moderního pozitivismu a novopozitivismu (psala např. o Machově filozofii, Neurathově fyzikalismu, Carnapově logické výstavbě světa). Náleží k autorům, kteří u nás objektivními informacemi upozorňovali na vyšší vývojové fáze pozitivismu a na jejich filozofický přínos.

Na počátku 40. let se v práci Smutek vzdělanců zamýšlela nad tím, proč velcí myslitelé mají ve svých tvářích vepsánu nejen vážnost, ale často i smutek. Důvod pro to viděla – vedle uvědomování si relativnosti všeho lidského poznání – také v jejich filozofickém pesimismu spjatém s předpokladem chmurné budoucnosti lidstva: „Za to, že chce tvořivý muž odloudit Bohu tajemství života a smrti, pyká daleko trpčeji než prostý muž, byť se prostý muž velmi mnoho napracoval pro uhájení života.“

Ve studii Duše ženy (dělící ženy na „pykničky“, organizátorky a ženy tvořivé) se zabývá ženským konfliktem „povolání – rodina“, aby se odtud dostala k otázce smyslu lidského života vůbec. Své reflexe nad některými aktuálními otázkami individuálního a společenského života vyjádřila i v několika dalších eticky laděných publikacích.

Bibliografie:
O stavech podvědomých a Freudově psychoanalyse, 1921;
O tajích podvědomí, 1925;
Logika (s F. Pelikánem), 1926;
Logika (pro gymnasijní typy), 1928;
Úvod do filosofie (pro reálky), 1928;
Problém kausality ve fysice, 1931;
Psychologie (pro gymnasijní typy), 1932;
Filosofie a školy (s J. Fischerem, B. Kozákem), 1933;
Heuristické předpoklady fysikálního bádání, 1934;
O aplikabilitě matematiky, 1936;
Filosofie (pro gymnasijní typy), 1936;
Planckova filosofie, 1939;
Filosofie a přírodovědecké poznání, 1939, 2. rozš. vyd. 1946;
Smutek vzdělanců, 1940;
Etika tvůrčí práce, 1941;
Sto let principu o zachování energie, 1943;
Logika a lidé, 1944;
Duše dnešní ženy, 1947;
Hledání ztraceného kosmu, l948.
Sborníky:
Filosofie, Encyklopedie pro školu a dům (Encyklopedie české mládeže) V, hl. red. J. Keprta, nedat.
Čas. přísp.:
O původu mravních norem, RF 1921;
Positivismus ve fysice, RF 1924;
Předmět a úkoly filosofie přírodních věd, ČM 1932;
Filosofie na českých středních školách, ČM 1936;
P. H. Frank: Rozvrat mechanické fyziky, ČM 1938;
Odkaz Arnošta Macha, ČM 1938, 1939;
Galileo Galilei, Newton Isaac, ČM 1942;
Několik vzpomínek na Františka Krejčího, Čs. psychologie 1958;
Jednota filosofická v l. 1881–1965, FČ 1966.

J. Král: ČsF, 1937;
K. Mácha: K sedmdesátinám A. D., FČ 1962;
J. Popelová: Za filosofkou A. D., FČ 1970 (s bibliografií);
H. Bretfeldová: A. D. a česká filozofie přírodních věd, České filozofické myšlení, 1989;
K. Mácha: GuV III, 1989;
V. Podaný: A. D. a její deník, DaS 1995;
ČF ve 20. století, 1995.

Zdroj životopisných a bibliografických dat:

zpět