Soumrak solidarity
Ke knize „Nedomyšlená společnost“ a přednášce „Krize sociálního státu a globalizace“ Jana Kellera.
Je sice odvážné komentovat práci profesora Kellera, na druhé straně však mne pohání názorová a věková, lokální spřízněnost, obdiv k Janu Kellerovi (i.e. jeho práci a životní historii…)
Je podstatné vnímat práci velmi užitečnou a známou, která se dá již dnes považovat za učebnici k doplnění znalostí sociální politiky, její geneze a struktur, forem, tedy “Soumrak sociálního státu“. Já bych se však rád pokusil o drobný komentář ke knize „Nedomyšlená společnost“(Brno: Doplněk 2003) a rovněž k přednesu „Krize sociálního státu a globalizace“, se kterým Jan Keller vystoupil na konferenci „Sociální stát a kapitalismus“ v Praze v roce 2004. Plné znění na www.blisty.cz, Britské listy.
Jak uvedená kniha, tak i přednáška mají po formální stránce jedno společné – Jan Keller se zde netají tím, že pro své úvahy používá informace z různých současných i historických zdrojů, od celé škály autorů, sám je, jak uvádí, „pouze“ komentuje a sestavuje do mozaiky, kterou poté předkládá k úvahám.
Já se tedy vynasnažím z této „Theory of mosaics“ vybrat některá sdělení.
Předtím však osobní dojem, který se mi delší dobu vrací. Není to tak dávno, co byl Jan Keller poměrně frekventovanou postavou v médiích, komentátorem a glosátorem aktuálního politicko – ekonomicko – sociálního dění v České republice.
Z mého pohledu tato oblíbenost ustávala i při vystoupeních Jana Kellera k situaci a rozkrývání pozadí a možných dopadů (ekologických, v nejširším smyslu, tedy i na tamější obyvatele, známého, zdravého zelí pěstitele…) výstavby monstra zvaného automobilka Hyundai v požehnaném kraji pod horami v Beskydách. J.Keller několikrát dával ve svých televizních úvahách na zváženou, zda by nebylo lepší investovat do rozvoje drobného podnikání v této oblasti, dotovat jednotlivé drobné živnostníky, navýšit možnosti ekologického zemědělství a podpořit atraktivitu pro návštěvníky regionu.
Poměrně přesně vyčísloval ekonomické přínosy, upozorňoval na nevýhodnost daňových úlev nabídnutých automobilce, poměrně malý počet lidí, kteří budou moci vykonávat kvalifikovanou práci.
Upozornil rovněž na dopady, které přinese výstavba zmiňovaného molochu i co se týká odlišnosti přístupu a mentality korejských zaměstnavatelů (viz následné stávky českých dělníků v nedávné době pro nezvyklé pracovní podmínky etc.).
Měl jsem pocit, že po těchto vystoupeních atraktivnost profesora Kellera v médiích postupně skomírala. Důvody zůstávají v oblasti mých subjektivních představ..
Jen noticku k přístupu obyvatel Nošovic. Původní zapálení odpůrci, bránících „zemi svých otců“ se příslibem dotací a nabídkou poměrně velkých částek za odstoupení pozemků svých revolučních představ vzdali. Toto není z mé strany moralizování, či snad dokonce kritizování tohoto jednání, pouze soukromé vyjádření určité lítosti nad tímto finále, s opakovaným pocitem, že opravdu „pecunia regina mundi..“
Nyní tedy pokus o několik poznámek, vložených do výběru z textu přednášky „Krize sociálního státu a globalizace“. Nejednoduchost komentování je zřejmá, struktura a zdůvodnění daných faktů je natolik pragmatická, že vpravdě není moc co dodávat..Pokud se k tomu odhodlám, bude můj komentář psán pro odlišení kurzívou a tučně vyznačená budou ta sdělení Jana Kellera, která se mi zdají být pro tento účel podstatná.
Krize sociálního státu je výsledkem souběhu několika procesů: flexibilizace trhu práce, rostoucí křehkost rodiny (zde se mi nabízí myšlenka určité výhodnosti rudimentárního modelu, kdy v zemích, které dějinně akceptují silnou úlohu rodiny a dodržují tento přirozený model, pravděpodobně nebude dopad tak zřetelný), proces stárnutí populace a doprovodné formy desolidarizace. S každým z nich jednotlivě by se sociální stát zřejmě dokázal vypořádat. Ony se však sbíhají - a navíc v době, kdy globalizace snižuje vládám prostor k manévrování.
Zde je zřejmě významný apel na dva z uváděných argumentů – křehkost rodiny a stárnutí populace. Oba tyto fenomény, hlavně pak stárnutí populace se stávají velmi frekventovanými a hlavně pak důraz na stárnutí populace se stává jakýmsi všemocným zaklínadlem pro mnohé politiky při zdůvodňování některých kroků a opatření.
Rovněž se obávám, že v rámci dnešního pohledu mladé generace, přispívá k poměrně razantní změně tolerance a sociální soudržnosti (viz studie o mezigeneračním rasismu, poměrně zřetelné výstupy ze sociálních sítí, např. Facebook, kde je výrazně zřejmý posun náhledu na „užitečnost“ starých lidí, důchodců, invalidů, sociálně vyloučených etc.)
Nyní si dovolím vybrat několik tezí k modernizaci, není však již pro mne prostor k dalšímu komentáři.
Výsledkem je, že ve stejné době, kdy poptávka po zajištění roste, dramaticky klesá možnost ji uspokojovat. Právě tento souběh rostoucí zranitelnosti populace a klesajících možností státu je zakrýván řečmi o tzv. modernizaci.
Modernizace je vynucený krok, vynucená strategie, nikoliv výsledek svobodného rozhodnutí politiků (a už vůbec ne svobodné volby voličů). Modernizace je zkrátka to, co zbývá když na nic jiného už nejsou peníze.
Jak v tomto kontextu působí globalizace. S vyšší mobilitou kapitálu roste cena za jeho setrvání v zemi. Součástí této ceny je snižování daní pro podnikání a pro bohaté. Náklady na chod sociálního státu jsou přenášeny na ty, kdo jsou méně mobilní. To znamená, že mnozí budou postiženi dvakrát. Méně mobilní budou příjmově stagnovat a častěji budou bez práce. Zároveň budou muset více přispívat na chod sociálního státu, aniž by to ovšem zvyšovalo jejich sociální práva.
Musejí naopak počítat spíše s tím, že se jejich sociální práva sníží.
Na druhé straně vlastníci kapitálu a vysoce kvalifikovaná pracovní síla mohou počítat s vyššími příjmy a zisky, ale také s tím, že tyto jejich příjmy a zisky budou daňově stále méně zatěžovány.
Při modernizaci nároků jde o to, jak ušetřit na sociálních výdajích.
Existují tři hlavní způsoby, jak snižovat sociální nároky či sociální práva občanů:
- zpřísňování podmínek pro jejich přiznání,
- snižování výše přiznaných dávek,
- zkracování doby, po kterou jsou pobírány.
Zde si jen dovolím uvést konstatování, že tyto kondice se v současné době velmi zřetelně již „uvádějí v život“.
Vznikne-li potřeba rychlejší modernizace sociálního státu, mohou být všechny tři způsoby uplatňovány současně.
Modernizace sociálních výdajů se týká toho, jak ušetřit na jejich financování. Existují opět tři hlavní způsoby, jak přesunout financování sociálních výdajů na občany:
- Podnikání a nejvyšší příjmové kategorie jsou postupně zbavovány daňové zátěže.
- Snižování vedlejších mzdových nákladů, a to především v podobě snižování příspěvků zaměstnavatelů na povinné pojištění pracovní síly.
- Sílící tlak na zvyšování úlohy soukromého pojištění, díky němuž financování sociálních nároků nemá jít ani z daní bohatých, ani ze zisku zaměstnavatelů.
Poznámka – vždy jsem byl výrazně ostražitý, když se nadužívá slovo modernizace, mám stálý pocit, že pak rádi opomínáme užívat osvědčené a zavedené…
Jaké budou pravděpodobné důsledky modernizace na obyvatelstvo?
Jak jsem již zmínil, Jan Keller užívá dokladování svých vývodů údaje obecnějšího charakteru, zde se jedná o údaje z Francie, je zde zřetelná znalost již z toho důvodu, že má zkušenosti ze svých stipendijních pobytů v Aix-en Provence (1988) a v Paříži na Sorbonně (1992). Rovněž proto, že v roce 1992 obhájil habilitační práci o byrokratizaci státní správy ve Francii. Mám za to, že uvedené však v rámci EU, tedy i v České republice vykazuje znaky unifikace.
Vycházím zde z údajů o vývoji sociální stratifikace ve Francii, nejde tedy o procenta, ale o převládající tendence.
Sociálně vyloučení
Zcela vespod vyspělé společnosti nalézáme dnes už přibližně 20% francouzské populace, která žije víceméně trvale vně stabilního zaměstnání. Tito lidé se mohou připravit jednak na snížení veřejné sociální péče, jednak na to, že tato péče bude poskytována stále více prostřednictvím privátních organizací v rámci transformace zbytků sociálního státu v jakýsi „trh se sociálnem“. Na trhu se sociálnem na tom nebudou dobře, protože představují tzv. „špatná rizika“.
Nižší vrstvy
Masa zhruba 40% francouzské populace složená převážně z dělníků a zaměstnanců. Dosud mají poměrně stabilní práci převážně rutinního charakteru, zatím si ještě udržují kdysi přiznaná sociální práva, jejich příjmy však již 20 let stagnují a jejich vyhlídky jsou nevalné. Žijí v trvalé nejistotě, jsou nejvíce ohroženi nezaměstnaností. Jejich sociální zajištění, které bylo dříve garantováno léty odpracovanými v podniku, je v síťové struktuře firem krok za krokem odstraňováno. Celá tato kategorie je navíc pod tlakem nižších mezd dělníků z chudších zemí, což pro ně znamená trvalou hrozbu ztráty práce.
Co pro ně znamená modernizace. Budou dále procházet procesem flexibilizace práce.Ten je postihne hned dvakrát:
- jejich zaměstnanecký status i příjmy budou stále nejistější,
- v této situaci budou moci stále méně počítat s dosavadními sociálními právy.
Tato kategorie je příliš početná a pobírá příliš mnoho různých sociálních dávek, než aby modernizátoři sociálního státu odolali pokušení ušetřit právě na ní. Otázkou tak zůstává jen to, jak velká část této kategorie klesne mezi sociálně exkludované.
Pro předem stanovený rozsah zadání vyminu situaci a úvahy k vývinu tzv. nižší a vyšší střední vrstvy, uvedu jen jeden moment, který je však z hlediska populační politiky varovný – příslušníci těchto vrstev pravděpodobně pro zachování svého životního standartu budou volit cestu „bezdětnosti“ či málopočetné rodiny…
Střední vrstva – příměr nejobraznější – dostala se do zúženého prostoru přesýpacích hodin a už slyší, jak jí písek ujíždí pod nohama…
Elita
Jednak ta skupina, kterou lze pojmenovat jako diskrétní elita, která svůj majetek nabyla vlastní pílí jen v minimálním rozsahu (hovoří se o cca 7 procentech..), která se snaží žít v utajení, dále pak elita pomocná, které sic podává velké výkony, ale nemá dohlednou šanci, aby se mezi diskrétní elitu dostala, byla jí uznána.
Mocenská a hospodářská elita je ve Francii (tak jako i jinde) tvořena několika desetinami procenta těch nejvýše postavených, kteří kontrolují nejen velké majetky a toky financí, ale také oblast vědění a toky informací. Těchto lidí se krize sociálního státu bezprostředně nijak nedotýká. Naopak, přináší jim možnost tlačit na snižování svých daní.
Závěr
Diagnóza, kterou stanovil Horst Afheldt pro vývoj sociální struktury Německa, tak může být zobecněna i na ostatní dříve bohaté a sociálně štědré země: „Stále rychleji bohatnoucí relativně malá horní vrstvu. Pod ní střední vrstva, která zpočátku z růstu profitovala obstojně, nyní však z něj má stále méně a méně. A zcela dole spodní vrstva, která už z růstu neprofituje vůbec a jejíž nejnižší části klesají ke dnu stále rychleji“ (Afheldt 2003: 147).
Další osudy sociálního státu přitom závisí na tom, nakolik (a zda vůbec) bude tato instituce použitelná pro maximalizaci soukromého profitu. Sociální stát totiž přestává působit – a to je politický obsah modernizace.
Tzv. modernizace sociálního státu je výrazem velkého kulturního regresu: Sociálno začalo být považováno za vysoce problematický faktor, který oslabuje produktivitu, hospodářskou sílu a exportní schopnosti země. Probíhající ekonomizace sociálna (a tomu odpovídající proměny funkcí sociálního státu) v jádru zpochybňují „raison d’etre“ sociální solidarity..
Tak, nyní jsem zjistil, že mi pro komentář ke knize „Nedomyšlená společnost“ nezůstalo příliš prostoru a tak se tedy řádně uskrovním..
Uvedený titul, který poprvé vyšel již v roce 1992 se dočkal pro velký zájem již čtvrtého vydání, což samo o sobě svědčí o aktuálnosti uvedených myšlenek. Jan Keller v úvodu poznamenává, že ač bývá nezvyklé „krást myšlenky cizím autorům“ (inu, už Avicena tvrdil, že „všechno již zde bylo..“), text obsahuje devět desetin názorů publikovaných za poslední více než půlstoletí francouzskými, německými a americkými sociology. A to takové význačnosti, jako jsou díla Maxe Webera, Rogera Cailloise, Randala Collinse, Roberte K.Mertona, Michela Croziera etc.
Celá kniha je tedy myšlenkově nesmírně bohatá a jen těžko lze vybrat to nejpodstatnější.
Na přebalu je uvedena tato věta: „..Podle výroku jednoho starého opičáka z Planety opic představuje lidstvo zvláštní směs geniality a naprostého idiotství. Nechceme–li zůstat intelektuálně příliš pozadu za citovanou opicí, měli bychom se snažit pochopit, proč tomu tak vlastně je.“
Pokud mám učinit „výběr z hroznů“ a okomentovat alespoň jednu z uvedených kapitol, přikláním se k té, která se jmenuje „Společnost jako nezamýšlený důsledek“.
Důvodem je četnost výskytu pojmu osvícenství.
V úvodu této statě je osvícenská pohádka o rozumné společnosti, ve které vše dobré zaručeně vítězí nad zlem a rozum triumfuje nad hloupostí, které se všichni nakonec vysmějí..vše jako v každé správné pohádce spěje ke zdárnému konci.
Pokrok přijíždí na bujném oři, kterému v 19. století stoupala z nozder pára a ve 20. století dokonce i srší jiskry…
Je však zde namístě pohádku přerušit a připomenout názor amerického sociologa Hugha Dalziela Duncana : „ Každá sociální teorie, která nebere do úvahy hroznou skutečnost, že lidé potřebují druhé lidi nejen pro uspokojení potřeby lásky, ale i pro naplnění své nenávisti, se stává nevěrohodnou pro generaci, jež zažila dobu Hitlera…. Láska i nenávist dokáží integrovat člověka, skupinu i celou společnost bohužel stejně účinně a stejně spolehlivě.“
Francouzský sociolog Raymond Boudon hovoří ve své knize „Effets pervers et ordre social“ přímo o „zvrácených důsledcích“ lidského počínání.
Zdá se tedy, bez nadbytečného pesimismu, že v pohádce slibovaný šťastný konec je daleko pracnější a horizont dosažitelnosti v nedohlednu.
K přiblížení pojmu „nezamýšlený důsledek“ snad jen příklad z oblasti velmi aktuální, ekologie.
Nejsem přesvědčen, že počínaje středověkými alchymisty až po současné vědce, chemiky, fyziky by bylo primárním záměrem většiny z nich uškodit lidstvu. Naopak, snahou jistě bylo usnadnění života, zajištění materiálové základny, usnadnění produkce potravin..
Jen ta neochvějná víra v neomylnost (pouze) lidského rozumu se mi zdá být tím největším omylem lidstva.
Když jsem zmínil osvícenství, tu dobu adorace čistého racia, logiky, měl jsem na paměti reakce, náhledy na osobu a dílo Jeana- Jacquese Rousseaua. Bylo to pro mne dostatečným podnětem k opětnému nahlédnutí do jeho práce „Emil aneb O výchově“ ..hodnocení však již přináleží každému z nás.
Miro J. Kadlubiec