Kvalitní a nekvalitní věda?
Je "nekvalitní věda" vůbec vědou?
Pokud je stanoveným úkolem uvažovat nad kategoriemi kvalitní – nekvalitní věda, nad diferencí či existencí obou těchto instrumentů lidského konání – je potřeba se opřít o kvalitní definici vědy.
Jednou z možností je užít ověřené (a domácí) práce profesora Jana Sokola, který v šestém, rozšířeném vydání (snad brzy povinné) knihy „Malá filosofie člověka a slovník filosofických pojmů“ definuje vědu mimo jiné takto: „Věda je soustavná, kritická a metodická snaha o pravdivé a obecné poznání v určité vymezené oblasti skutečnosti, je to kultivovaná zvídavost. Věda není o jednotlivém (Aristoteles). Vědy se navzájem liší předmětem nebo metodou. Věda jako jediný celek zůstává nedostižným ideálem, snaha o spolehlivé, nestranné a všeobecné platné poznání a popis skutečnosti je však všem vědám společná“.1
Připusťme tedy, že kategorie nekvalitní věda existuje, poté se však nabízí další otázky po důvodech a souvislostech, za kterých může fungovat. Na ty nám validně může napomoci hledat řešení celá řada vědeckých oborů, pokud budou pracovat kvalitně (sociologie, historie, politologie etc..)
Za filosofii nabízí náhled Max Scheler ve své práci „Můj filosofický pohled na svět“, kde už v roce 1937 píše o „nepochopitelné povrchnosti doby a důležitosti vzdělání pro tvůrčí elity“.2 Stále se ocitáme ve stejném dilematu – kvalita, i.e. opravdovost, lucidita (o-vy-světlení), z-odpovědnost – tedy pravdivé, ověřitelné odpovídání na otázky, které jsou nám v rámci i vědeckého činění kladeny versus vše, co lze nazvat ne-kvalitní, quasi, pseudo = chybně. V lidovém podání, pojetí – „nějak to udělejme, snad to projde...“
Pokud jsou však řešené vědecké úkoly obecného charakteru, dopadu, působnosti a vlivu a stále platí Baconovo scientia est potentia, pak po mém soudu je pouze jediná věda uznatelná, ta kvalitní. Vědecky pracovat tedy znamená mít zároveň nadhled i vhled do tématu, užívat kritického myšlení, být s úkolem sepjat a mít plnou důvěru ve smysl zkoumaného, řešeného a zdá se, že je leckdy povinnost obětovat mnohé z ostatních lákavých nabídek života. Platí však stále, že myšlenka je vzácnost a pokud už se dostaví, je třeba o ní pečovat..
Literatura, která mne k problematice definování vědy v kontextu dějinného vývoje zaujala:
Draper, John, William.: Dějiny konfliktů mezi náboženstvím a vědou. XXI.vydání, New York 1873, přeložil S. Mokrý, Praha. (Kapitola I. – Počátky vědy, Kapitola IV. Vzkříšení vědy na jihu etc.)
Van Eysinga, E.: Věda, náboženství, umění 1915, II. vydání, Slaný: Veleslavína 1925
Citace ze str. 3: „Věda si činí nárok na zájem. Věda jest pro život, jest životu k prospěchu, ačkoli toho mnozí nevědí. Neboť mnozí jsou v zajetí prospěšnosti, třeba, že hledali také poučení. Prospěch, toť obyčejně hlavní pravidlo mnohých a všeovládající zákon jejich bytí.“
Příklad neetického jednání vědce.
„Miluj vědu, avšak více ctnost“3, napomíná svatý Augustin. Změníme - li, či poměřujeme-li ctnost, tuto jednu z kardinálních vlastností potřebných k dosažení titulu Homo educandus, sapiens, k pojmu ethos, tedy zvyk, na opačné straně se objeví kontrast – zlo-zvyk, z-ne-užití. Nedávno jsem si se zájmem prohlížel vystavené fotografie starých lidí, kteří mnohé a nehezké prožili. V jednom z krátkých životních příběhů se objevil jako výstraha, apel ten, kdo je po mém soudu varovným symbolem neetičnosti, nelidskosti, zneužití vědy a jejich poznatků (ve jménu děsivé ideje) – Josef Mengele.
Někdy však je těžko s odstupem doby, bez poctivých znalostí důvodů a okolností hodnotit etičnost, původní záměr vědeckého bádání, pokud poté dojde k inverzi, posunu primárního, osobního zámyslu vědce. I.e. Alfred Nobel, Marie Curie Sklodowská, K.E. Ciolkowskij, Wernher von Braun...a jako markant snad ještě dodám příměr z oblasti filosofie, psychologie – transformaci převratných a nesmiřitelně pravdivých názorových vyjádření Friedricha Nietzscheho. Zde pro mne došlo k záměrnému a vědomému (pseudo–vědeckému) přepracování čistých idejí ve jménu „idealismu“. K dalšímu pohledu na určitou ne–etičnost se odhodlávám s pocitem pokory. Týká se osobnosti, která mne léta ovlivňuje a názorově formuje, svatého Františka z Assisi. Ve Františkově hagiografii je však událost, kdy po cca dvaceti letech od vydání prvního světcova životopisu Vita prima (Legenda) – 1228, Tomášem z Celana byl jako jediný kanonický přijat „dobrý“ životopis sepsaný svatým Bonaventurou – 1266, a ostatní byly nařízeny zničit.4
Indiáni Severní Ameriky, pia fraus neboli nepravda v dobrém úmyslu, to mne jako příklad z oblasti zkoumání, ve které se léta pohybuji, napadá. Kolik našich, evropských a dokonce i amerických autorů, historiků, etno-logů, grafů se velmi umanutě snažilo o zkreslování fakt, která sice mnohdy nebyla „hezká“, ale měla právo být sdělována. Mnoho prací se podřizovalo jakémusi pojetí Indiánů, tedy – vědečtěji Native Americans, First Nations jako ideálního pan-etnika – bez ohledu na názor jich samotných. Až v posledních letech se deskripce a hodnocení toho, co se v rámci historických konsekvencí na území Severní Ameriky a Kanady odehrávalo a co zdá se být vědecky (i společensky) přijatelné, naplňuje.
Pro optimističtější závěr zmíním knihu, která je často opomíjena, stejně jako její autorka: Etika tvůrčí práce od Albíny Dratvové, která se právě zabývala filosofií a metodologií přírodních věd, psychologií podvědomí a etikou tvůrčí práce. Mám sice jen starší vydání z roku 1941, ale zdá se, že její knihy opět začínají vycházet a tak si určitě své čtenáře naleznou.
Jak poznat vědecký text od textů jiných žánrů.
Nejsem příliš oprávněn ke komentování regulí k tvorbě vědeckého textu, moje činnost v této oblasti je minimální, esejistická , (snad jen práce o Logoterapii a Existenciální analýze V. E. Frankla rámcově naplňuje tyto požadavky) a je mnohdy laicky (předvědecky) orientována.
Literatura k užitku: Jadwiga Šanderová: Jak číst a psát odborný text ve společenských vědách je silnou oporou.
Zde je podle mého soudu zapotřebí velmi pečlivě dbát i poučení Plinia Mladšího: „Multum non multa“5, nepřesycovat se a hyper -intenčně netěkat, což je v přímém rozporu s potřebou kontinuální, cílené, promyšlené, normativní, pečlivé, soustředěné a z-odpovědné činnosti.
Pro mne nedostižným vzorem zůstává Sigmund Freud pro stěží uvěřitelnou pracovitost, a neotřesitelnou důvěru v to, co dělal. Jeho morální rozměr a genialitu pak stvrzuje i ochota některá svá tvrzení poctivě revidovat.
Převratnost u Freuda je i ve vytvoření zcela nového, odborného, originálního a přitom opisného, obecně přijímaného pojmového aparátu, terminologie, která ve vědeckém konání slouží k tomu podstatném – shodě na tom, co je cílem výzkumu, bádání a též k argumentaci.
Dalším z důležitých instrumentů vědy je tedy její jazyk.
Jedním z autorů, který věnoval zájem jazyku a snažil se o tvorbu formálně jednotného jazyka vědy byl filosof Ludwig Wittgenstein ve svých Filosofických zkoumáních (vyšla posmrtně v roce 1953). Wittgensteinovým záměrem byla snaha tímto jazykem „vyjádřit vše to, k čemu je zatím zapotřebí mlčet“, což je posunem od jeho slavného vyjádření „ o čem nemůžeme hovořit, o tom musíme mlčet“.... (z Logicko – filosofického traktátu (1921).
Tyto dvě maximy jsou velmi vhodné k ukončení úvahy o kvalitě vědeckého zkoumání, hledání..
1. Srovnej: SOKOL, J.: Malá filosofie člověka a slovník filosofických pojmů. 6.vyd. Praha: Vyšehrad 2010, s. 348
2. Srovnej: SCHELER, M.: Můj filosofický pohled na svět. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2003, s. 183
3. AUER, V.: Legenda svatých. 5.vyd. Mnichov: Tiskem Karla Aug. Seyfrieda a spol., 1930, str. 659
4. Srovnej: Le Goff, J.: Svatý František z Assisi. Praha: Vyšehrad, 2004, s. 13
5. Srovnej: ČERMÁK, J., ČERMÁKOVÁ, K.: Slovník latinských citátů. Vyd. 2005 Praha: Universum, s. 251