Etnocentrismus a kulturní relativismus

Krátce - budu se zaobírat nepřevratnými, mě však blízkými pohledy na přirozenou tendenci preferovat sebe sama a nejbližší okolí jako „pupek světa“, do doby, kdy jsme, někdy bolestivě, tohoto náhledu zbaveni.

Podkladem mi budou mnohdy osobní prožitky, častěji však – a to i mimoděk – podněty z načteného a navnímaného od zkušenějších.

Jelikož nejsem s to se k otázce etnocentrismu vyjádřit před snahou upřesnit, oč se vlastně jedná, zde jedna z definic tohoto termínu, který byl užit W.G.Sumnerem kolem roku 1906 v práci „Folkways“.

Tedy : „Etnocentrismus (ethnocentrism) je postoj, který nekriticky a neospravedlnitelně předpokládá převahu vlastní etnické skupiny“. Takto je přibližně ve Slovníku politického myšlení uváděn tento fenomén Rogerem Scrutonem.

Co tedy v běžnosti, jak nás tato pre-dispozice ovlivňuje…

Dovolím si jednu letitou vzpomínku, kdy jsem ještě nedbal poučení Tomáše Kempenského a „cestoval jsem mnoho“. Při jedné cestě jsem se trochu krkolomně, jak bylo v 80-tých létech obvyklé, dostal do Adžárie, poté do Gruzie a Tbilisi, hlavního města této nádherné země.

Přijel jsem jako pevný etnocentrista, centrální Evropan, za zády celou kulturu, historii, do země, o níž jsem tehdy mnoho nevěděl a splývala mi s celým tím obrovským přehlíženým a celkem opovrhovaným molochem, nazývaným Sovětský svaz.

Po nějaké době se mi podařilo vytvořit si „slabší vazby“ a ty mi umožnily léčivý pohled a odeznění této morální deviace. Konkrétní terapií byla návštěva a uzření gruzínského národního pokladu, kdesi na Rustaveliho třídě, hluboko pod zemí v přísně střežených (jako tehdy vše) prostorách. Už vlastně dotaz, po kom že je hlavní ulice pojmenována byl mírně šokující..Šota Rustaveli, gruzínský básník, šlechtic, 12.století..epos –„ Muž v tygří kůži, (Vepkhist'q'aosani)“..to nevypadá na „mode, principe primitif de vie“..

Zkrátím tuto vzpomínku, po shlédnutí oněch filigránských, úžasných zlatých a jiných předmětů, výrobků, zbraní šperků etc., která obsahovala sbírka, kdy datace vzniku sahala daleko před mou tehdejší historickou paměť a možnost představy, komparace s našimi dějinami jsem odešel - ve změně.

Po další léta jsem již a vděčně velmi ostražitým při hodnocení jinakosti, neznámého, vzdáleného, na první pohled „přírodního, rudimentárního, rustikálního, primitivního..“.

Zde je pouze prostor pro kulturní relativismus, který, zdá se je velmi podstatným a potřebným odkazem Boasovým.

Neustálá pobídka k hodnocení v kontextu, vnímání jedinečnosti, neopakovatelnosti jinakosti je imperativem každého, kdo má ve slovníku výrazivo jako je „respekt, úcta, tolerance..“ a zná, alespoň zčásti, význam, důležitost obsahu těchto slov.

Výdobytkem je pak obrovský prostor pro poučení se, převzetí, diversifikaci, obohacení a celou onu nesčíslnou řadu nabídek z „nepřeberné tržnice života“ (Alfried Längle, konference Loogoterapie a EA, Praha, 2010).

Buďme tedy raději všudybyly – „ubiquisty“, než sice pohodlnými, ale trochu omezenými zápecníky, lokálními patrioty. Alespoň duchem.

K podpoře uvedeného zde uvádím, z mého pohledu anti-ego, etno - centrickou citaci z poznámek Jeana Jacquese Rousseaua, z dovětku jeho práce z roku 1872 „ původu nerovnosti mezi lidmi“, Praha: Nakladatelství Svoboda 1949.

Na straně 117 zde poznámka č.16, cituji:“ Je velmi pozoruhodné, že za ta léta, co se Evropané namáhají, aby přivedli divochy z různých částí světa ke svému způsobu života, nemohli dosud získat ani jediného….nic nemůže překonat nepřemožitelný odpor, který mají k přijetí našich mravů a našeho způsobu života….zatím na jiných místech čteme, že Francouzi a jiní Evropané se utekli dobrovolně mezi tyto národy, strávili tam celý svůj život, aniž mohli opustit tak podivný způsob života, a často vidíme i moudré misionáře toužiti po klidném a nevinném životě mezi těmito opovrhovanými národy.“

Zde mne vždy napadá myšlenka, „jak“ by dopadlo osídlování Severní Ameriky, pokud by svůj tehdejší vliv podrželi a obhájili Francouzi. Přece jen se nabízí v historii expanze, průzkumu, záboru a hlavně přístupu k asimilaci jiný přístup, nežli ono tvrdě britské řešení.

Důkazem je vznik, uznání nově vzniklého etnika Métis (Métis People), které žije v oblastech Kanady a severu Spojených států. Počet dnes limituje ke čtyřem stům tisícům, geneze je zřejmá – míšení (slovo métis ve fracouzštině znamená „míšenec“) převážně francouzských, méně pak skotských lovců kožešin traperů, voyagerů a inuitských nebo indiánských matek často z kmenů Cree , Ojibwaya , Algonquin , Saulteaux , Menominee.

Zde jen pro přesnost – v Kanadě se pro Indiány doporučuje užívat oficiální název „First Nation“, V USA ekvivalent „Native Americans“.

Když se už mi podařilo uvést, zmínit mé celoživotní (zájmově) souputníky, Eskymáky, ty „pojídače syrového masa, eškimouk “, jak je posměšně nazývají sousedé, Indiáni, a proto je zde rovněž oficiální název, etnonymum „Inuit“ i.e. „lidé“, dovolím si jej využít jako příklad latentního etnocentrismu.

Pokud se začneme zabývat vlastními pojmenováními kmenů, skupin, etnik, velmi často dojdeme k témuž významu – člověk, lidé..Většinou je nám to skryto pod obecně zavedenými názvy, viz. Eskymák, dále běžně užívaný Apač, Sioux, Navaho…, resp. obecně užívaný a nelogický pan-termín Indián.

Zde je však potřeba znát, že obvyklé názvy povětšinou znamenají zkomolené výrazy z různých místních i evropských jazyků, viz zuňijské „apaču“ značící „nepřítel“ či další, většinou negativní etiketu. Vlastní pojmenování pro sebe, své etnikum je například Dené u Navahů, N´De u Apačů, což obojí znamená opět „lidé“.

Jen na odlehčení, ukázku, kam tato neznalost vede, je nedávno vysílaná televizní reklama na nějaký druh nealko nápoje typu tonik, kde v názvu je Indian Water Tonic a absurdní převedení a přetlumočení vyústilo v trapnou scénku s pomalovaným tančícím náčelníkem nějakého fiktivního prérijního kmene u imitace totemu, místo zařazení Indian Water do bývalé Indie, britského koloniálního klubu, kam by s odlivkou ginu patřil..

Mezi podobné obludnosti však běžně patří většina filmových výtvorů bývalé provenience NDR, studia DEFA a také produkce samotných amerických studií na úrovni nám blízké záměny „Čechy – Čečna“, ať už po stránce jazykové, či běžných životních a historických reálií.

Pokud se však vrátím k tendenci pojmenovávat sebe sama a své nejbližší sociální okolí „Člověkem či Lidmi“, nabízí se otázka, jak se potom dívám na ty „ostatní“..My a oni, pořád stejný model, který je nutno vymezovat, limitovat, utvářet, legalizovat a co ještě všechno. Pokud se to nedaří, je zde pak v antagonismu „übermensch v.v. – lze doplnit libovolně ..jude..Russe, Pole und so weiter..

Pro mne je po mnoho let průvodcem kniha, práce francouzského, nedávno ve 101 letech zesnulého universitního profesora, cestovatele, etnologa Claude Lévi-Strausse „Smutné tropy“(Tristes Tropiques) z roku 1955.

Důvodem je hlavně to, že zde se v míře vrchovaté naplňuje normalita, úcta ke všemu odlišnému, je zde odstraněn mor starých (a i současných ) cestopisů – zde užiji Vámi uvedeného pojmu „pedagogický mesianismus“, nadřazenost, povýšenost, paternalismus.

A tak zde najednou již není žádný „master, massa, bwana“, jen jakési Buberovská variace Já a Ty.

Na druhé straně je však zde opravdu pro mnohé cítit smutek, ubrání idealizování a tezí o jakýchsi šťastných dětech přírody, naivních, žijících bezstarostně v lůně přírody. Ne, srovnáno – jsme stejní, jen okolnosti, okolí a další atributy nás odlišují.

Snad jen cestopisy Alberte Vojtěcha Friče, jeho kultivovaný postoj, ve mně vždy vzbuzovaly podobný pocit – řečeno slovy Viktora Emila Frankla : „Co je to za důvod k životu, chtít být (jen) šťastný. Chtějte realitu“.

Nyní je snad chvíle na veselejší vzpomínky, které mne utvářely v pocitu rovnoprávnosti a někdy i s přídechem submisivity..

Při pobytech ve Spojených státech v tamějších rezervacích (kterých je cca kolem tří set) a Pueblech (význam ve španělštině je vesnice) jsem občas zažil opravdové „léčení duchem“.

Přece jen po letech sledování a intoxikace Vinetouem, přes snahu být přísně korektní a mít dostatek vědomostí, bylo ve mně ještě dost klukovských iluzí..jak jen to tam vypadá..bojovníci, hrdinové, čest…

Příměr v praxi. Návštěva v Pueblu Bonito, kde jsou zbytky původního, tzv. anasazijského (i.e. předkové) osídlení. Nemám jiný výraz, jak opsat prostředí než neúprosný „hy(i)c“, sucho, prach, jak je v Novém Mexiku obvyklé.

Snaha se dostat dovnitř narazila hned při vstupu, nádherný Pueblan, stařík se dal do hovoru, že co jako chci a tak..inu fotit..tak počkej, sejde se rada našeho puebla. Sešli se, jednali, ve stínu, v místnosti v té nádherné starodávné hliněné stavbě, já venku bez vody, ale cíl na dosah. Po asi dvou, třech hodinách se vrátil s rezultátem..možno, za tolik dolarů .. Jdu a stařík se ptá, jestli budu chtít fotit..Po odkývnutí, že teda mám počkat, sejde se rada..po hodině – resumé- foťák si lze vzít za tolik a tolik..ok, jdu…Hej, budeš si chtít vzít i film do foťáku sebou??

A tak jsem pochopit unitu, že pokud je úředník byrokrat a má radost z drobné moci, pak je jedno, jestli jsem na úřadě ve Valašském Meziříčí, nebo v pueblu v Novém Mexiku.

Jelikož povinností toho, kdo uzná rovnost je i unést určitou dávku ironie, kritiky a často i znevážení jakýchsi vyznávaných, akceptovaných, dědičných hodnot, rád užiji k závěru citace z knihy mého oblíbeného siouxského , tedy správně řečeno lakotského medicinmana Johna (Fire)Lame Deera, který prožil život na naplnění několika románů a občas komentoval dění ve Spojených státech 70. let minulého, 20.století.

Jelikož navnímal i evropskou mentalitu - prožil část života jako americký voják v Normandii, při vylodění za druhé světové války, jeho vyprávění a srovnávání jsou nám velmi přístupná a blízká.

Ukázka náhledu na vyspělou americkou civilizaci z pohledu barbara (Američtí Indiáni dostali volební právo až ve třicátých letech 20.století) hovoří sama za sebe. Pasáž je z knihy „Chromý Jelen. Vyprávění siouxského medicinmana.“ Praha-Litomyšl: Paseka 2004. Na straně 107 je popis situace, kdy Johna Lame Deera pozvali do středostavovského amerického domu.

Chromý Jelen popisuje návštěvu takto: „Pozor na popel, nekuřte, zežloutnou nám závěsy. Pozor na zlatou rybku v akváriu, nedýchejte na papouška, neopírejte se hlavou o tapety, máte možná mastný vlasy. Nevylijte tu kořalku na stůl, má choulostivý lak. Opucoval jste si řádně boty? Podlaha je čerstvě napuštěná.

Nedělejte tohle, nedělejte, prosím, tamhleto…“ To je k zbláznění. Na tohle nejsme stavění. Vy žijete ve vězeních, která jste si sami vystavěli. Říkáte tomu „domovy“, kanceláře, továrny. V rezervaci teď koluje nový vtip: „Víš, co je to kulturní deprivace?“ Odpověď zní: „Být bělošským dítětem střední třídy a žít na předměstí v rodinném domku s barevnou televizí.“

Dovolím si touto sice ironizující, ale popravdě – trefnou a výstižnou deskripcí pokus o naplnění tématu ukončit.

Miro J. Kadlubiec

zpět