Justin Mučedník či Martyr
Sv. Justin, [Iustinus, philosophus]
Patron filosofů
"Sókrates patří nám, křesťanům, prohlašuje mučedník Justin, poněvadž měl částečné poznání Krista dík úsilí rozumu, jehož původ je ve věčném Slově"
(cca 100, Flavia Neapolis – 165, Řím) byl řecký křesťanský theolog a filosof, jeden z církevních Otců; je svatým katolické církve.
Justin se narodil na přelomu 1. a 2. století n. l. ve Flavii Neapolské v Palestině. Jeho otec Priscus byl římským pohanem. Justin se přestěhoval do Efesu, kde se postupně zabýval význačnými řeckými filosofickými směry (stoicismus, aristotelismus, pythagorismus a konečně platónismus, u kterého několik let setrval). Po setkání s neznámým starcem na břehu moře, který prostými argumenty podkopal Justinovo přesvědčení o správnosti platónismu a obrátil jej na víru, konvertoval Justin ke křesťanství; křest přijal mezi léty 130–137). Poté se věnoval obraně a šíření křesťanské nauky mezi vzdělanými Řeky a Římany. Odešel do Říma, kde přednášel nauku, kterou považoval za pravou filosofii, a (zejména od roku 150) napsal několik filozofických spisů na obhajobu křesťanské nauky.
Jeho dílo se skládá z převážně apologetických spisů:
- Dialog s Židem Tryfónem - vypráví o jeho životě a obrácení ke křesťanství
- První apologie
- Druhá apologie
Apologie znamená obrana, zde konkrétně obrana víry; proto se církevní Otcové zejm. 2. století, kteří takové obrany psali, nazývají apologety. Jejich hlavním rysem je, že se snaží komunikovat s nekřesťanským světem argumenty akceptovatelnými i nekřesťany (tzn. nepřesvědčují pouze zjeveným Písmem, ale také filosofickými argumenty).
V Apologiích je vzácný úryvek, popisující starokřesťanskou eucharistickou bohoslužbu, kde je dobře patrná mimořádná úcta k posvěcenému chlebu, který se zde zřetelně odlišuje od chleba obyčejného.
Známá a zajímavá je Justinova úvaha nad logos spermatikos. Zjednodušeně ji můžeme reprodukovat následovně: Už ve starých filosofických systémech (platónismus, stoa) a náboženstvích (judaismus) můžeme již spatřit semínka (řec. spermata) Božího Slova. Ježíš Kristus však představuje vtělené Slovo (logos), a proto má křesťanství pravdu plnou, zatímco dřívější nauky mají z pravdy jen zlomky. Tato starobylá úvaha otevírá prostor pro mezináboženský dialog.
Jiná jeho slova dokladují z prvních apologet dokladují jeho stopu na hranici mezi světy křesťanů a pohanů:
Když říkáme, že on, Ježíš Kristus, náš učitel, byl zplozen bez pohlavního spojení, byl ukřižován a zemřel, a opět vstal, a vystoupil do nebe, nepředkládáme nic odlišného od toho, čemu věříte ohledně synů Jupitera.
Justin zemřel mučednickou smrtí za vlády Marca Aurelia. Byl udán filosofem Crescentiem za hlásání křesťanské nauky, zajat a předveden před římského prefekta Junia Rustica. Z výslechu jsou zachována akta, v nichž jsou uvedena Justinova slova:
Pokusil jsem se studovat všechny dostupné filosofie, což mne nakonec přesvědčilo, že jen jediné učení je pravé. To, které vyznávají křesťané, že Bůh je Stvořitel a Pán veškerého tvorstva, že Ježíš Kristus podle proroctví přišel na svět, aby spasil člověka a naučil ho celé pravdě.
S dalšími odsouzenými byl zbičován a potom sťat. Jeho ostatky jsou uloženy u sv. Vavřince za hradbami Říma. V 18. století byla část jeho ostatků přenesena do loretánské kaple ve františkánském klášteře v Hájku u Červeného Újezda.
Benedikt XVI. na generální audienci na nám. sv. Petra
Drazí bratři a sestry,
v těchto katechezích přemýšlíme o velkých postavách prvotní Církve. Dnes budeme mluvit o svatém Justinovi, filosofovi a mučedníkovi, nejvýznamnějším mezi Otci apologety z druhého století. Slovo apologeti označuje antické křesťanské spisovatele, kteří se věnovali obhajobě nového náboženství před závažnými obviněními pohanů a Hebrejů, a šíření křesťanského učení v kategoriích přiměřených kultuře své doby. U apologetů se proto projevuje dvojí snaha: jedna, ve vlastním smyslu apologetická, tj. hájit rodící se křesťanství (apologhia znamená řecky právě obhajoba) a druhá, věcná, misionářská, tj. předkládat obsah víry jazykem a myšlenkovými kategoriemi, které jsou srozumitelné současníkům.
Justin se narodil kolem roku 100 poblíž antického města Sichem, v Samařsku, ve Svaté Zemi; dlouho hledal pravdu a prošel různými školami řecké filosofické tradice. A nakonec, jak sám vypráví v prvních kapitolách svého Dialogu s Tryfonem, ho tajemná postava starce, kterého potkal na mořské pláži, poprvé přivedla do krize a ukázala mu neschopnost člověka uspokojit svými vlastními silami svou touhu po božství. Pak jej odkázal na starobylé proroky jako na osoby, ke kterým se má obrátit, chce-li nalézt cestu k Bohu a pravou filosofii. Na rozloučenou jej stařec vybídl k modlitbě, aby mu byly otevřeny brány světla. Vyprávění načrtává rozhodující událost Justinova života: na konci dlouhé filosofické cesty za pravdou přijal křesťanskou víru. V Římě pak založil školu, jejíž studenty bezplatně uváděl do nového náboženství, považovaného za pravou filosofii. V ní totiž našel pravdu a tím i umění správného života. Za to byl obviněn a popraven kolem roku 165 za vlády Marka Aurelia, císaře filosofa, kterému Justin adresoval jednu svou Apologii.
Tato dvě díla Apologie a Dialog s Židem Tryfonem jsou jediná dvě díla, která se nám zachovala. Justin v nich zamýšlel především osvětlit božský plán stvoření a spásy, který se naplňuje v Ježíši Kristu, Logos, tzn. věčné Slovo, věčný Rozum, tvůrčí Rozum. Každý člověk jakožto rozumný tvor je účasten Logu, jehož semeno v sobě nosí, a může chápat záblesky pravdy. Samotný Logos, který se zjevil v prorockém předobraze Hebrejům ve Starém zákoně, se tak v semenech pravdy částečně také ukázal i v řecké filosofii. Nyní tedy, uzavírá Justin, poněvadž křesťanství je dějinným a osobním projevem Logu v jeho úplnosti, plyne z toho, že všechno krásné, co bylo kýmkoli vyjádřeno, náleží nám křesťanům (2 Apol. 13,4). Justin, ačkoliv se v řecké filosofii stavěl proti jejím rozporům, tím jakoukoli filosofickou pravdu s rozhodností vztáhnul k Logu, čímž z racionálního hlediska založil jedinečný nárok pravdy a universality křesťanského náboženství. Pokud se Starý zákon vztahuje ke Kristu jako se znamení vztahuje k označené skutečnosti, pak se řecká filosofie vztahuje rovněž ke Kristu a Evangeliu jako část, směřující ke sjednocení s celkem. A říká, že tyto dvě skutečnosti, Starý zákon a řecká filosofie jsou jako dvě cesty, které vedou ke Kristu, k Logu. Proto řecká filosofie nemůže odporovat evangelní pravdě, a křesťané z ní mohou s důvěrou čerpat jako ze svého vlastního dobra. Můj ctihodný předchůdce papež Jan Pavel II. proto nazval Justina průkopníkem kladného setkání s filozofickým myšlením, i když ve znamení opatrného rozlišování, protože Justin, třebaže si i po obrácení velmi cenil řecké filosofie, tvrdíval přesvědčivě a jasně, že našel v křesťanství jedinou bezpečnou a plodnou filozofii (Dial. 8,1) (Fides et ratio, 38).
Osoba a dílo Justina vyjadřují ve svém celku pevné rozhodnutí antické Církve pro filosofii, pro rozum namísto náboženství pohanů. První křesťané totiž neohroženě odmítali jakýkoli kompromis s pohanským náboženstvím. Pokládali ho za modloslužbu i za cenu, že budou umlčováni obviněním z bezbožnosti a ateismu. Zejména Justin ve své první Apologii vyslovil neúprosnou kritiku pohanského náboženství a jeho mýtů, které pokládal za ďábelské svody, které při hledání pravdy zavádějí na falešnou stopu. Naproti tomu filosofie představuje privilegovanou oblast setkání pohanství, judaismu a křesťanství právě na rovině kritiky pohanského náboženství a jeho falešných mýtů. Naše filosofie tak nakonec výslovně definuje nové náboženství další apologeta a Justinův současník, biskup Meliton ze Sard (ap. Hist. Eccl. 4,26,7).
Pohanské náboženství se však neubíralo cestami Logu, ale tvrdošíjně setrvávalo na stezkách mýtů, přestože to řecká filosofie považovala za nekonzistentní ve vztahu k pravdě. Zánik pohanského náboženství byl proto nevyhnutelný: nastal jako logická konsekvence odtržení náboženství - redukovaného na vyumělkovaný komplex ceremonií, konvencí a zvyků od pravdy bytí. Justin a spolu s ním další apologeti se podepsali na zaujetí výrazného stanoviska křesťanské víry k Bohu filosofů proti falešným bohům pohanského náboženství. Byla to volba pravdy bytí proti mýtu zvyku. Pár desetiletí poté vyjádřil Tertulián tuto volbu křesťanů lapidárním a stále platným výrokem: Dominus noster Christus veritatem se, non consuetudinem, cognominavit. Kristus prohlásil, že je pravda, nikoli zvyk. (De virgin. vel. 1,1). Stojí za povšimnutí, že termín zvyk, consuetudo, který zde Tertulián použil na označení pohanského náboženství, lze do moderních jazyků překládat výrazy jako móda, kulturní trend či dobová móda. V době, jako je ta naše, poznamenaná relativismem v diskusi o hodnotách a o náboženství nevyjímaje ani dialog mezináboženský, je to poučení, na které netřeba zapomínat. Za tím účelem vám na závěr nabízím poslední slova onoho tajemného starce, kterého potkal filosof Justin na břehu moře: Ty se především modli, aby ti byly otevřeny brány světla, protože nikdo nemůže vidět a porozumět, pokud mu Bůh a jeho Kristus neudělí porozumění. (Dial. 7,3).